Kapitola 5 - Gabriela
Vylezu ze svého pokoje, jako vždy, zahloubaná do svých myšlenek. Ne, neřeším, jestli tam někdo je, nebo ne. Tak trochu mi stále v hlavě leží ten… upíří pitomec, teda baron. Ne, nevadí mi, že mě jednou za čas kontaktují, tak jako tak je stále odmítám, ale proč jsem byla tak naštvaná, když prohlásil, že se tu rozhodl žít? To přeci není tak úplně normální, aby upíra něco takového rozhodilo. A proč jsem vlastně před ním to město chtěla chránit? Že bych podvědomě věděla, že tu je tolik potravy a nechtěla se podělit? Ne… to se mi nezdá, v tomhle městě bude něco zvláštního, něco jiného.
„Brý ráno…“ ozve se odkudsi a hned za to i smích. V duchu se profackuji za své myšlenky, které mi stejně nic nedají a podívala se za hlasem.
Nevím proč, ale zase jsem mířila k lednici. S tichým, sotva slyšitelným povzdechem jsem kolem ní prošla, sedla si do křesla a čuměla… kamsi. Sama jsem nevěděla… jen jsem chtěla, aby tu ten upír byl i nebyl a to se mi na mém chování nelíbilo.
Sestru asi to ticho muselo štvát, pustila si televizi. Mě ticho, docela vyhovovalo, ale nic jsem neřekla. Třeba se dozvím zase něco nového. Asi bych ji měla odpovědět, aby si zase nemyslela, kdo ví co. Trhla jsem sebou, televize byla hlučnější, než jsem si myslela.
„Bré,“ jen tak špitnu. Věřím, že mě slyšela, že to nemusím vyřvávat do okolí.
Vyskočím, jako polekaná kočka, když uslyším náraz do okna. Podle zvuku to typuji na nějaký malý kamínek, ale nejsem si tím jistá. Tak jako tak si zase v klidu sednu do křesla. Nejsem z toho odvázaná,
„Wtf!“ utrousí sestra a jde k oknu. Tím, že vstala, se ke mně dostane i zápach jídla. A nejen toho, řekla bych.
Téměř hned se chytím za nos. „Nemůžeš zkusit použít nějaký dezo?“ skoro po ní vyjedu. I přes ten smrad zůstanu sedět a nikam nejdu. Ono, proč taky. Myslím, že vím, kdo se nás to ven snaží vylákat, ale nechám ho být.
„Byla jsem si zaplavat…,“ usměje se. Jo, plavat. Budeme dělat, že jí to věřím. „Debil.“ Utrousila po cestě. Nevěnovala jsem tomu pozornost, i když jsem ji moc dobře slyšela.
„Jah… promiň, ale páchneš,“ stále se držím za nos.
„Co to…“ zarazí se, když si k sobě čuchne. „Mmmmm…“ maličko se zasní a opět se usměje, maličko vycení zuby. Jo, jen zaplavat si nebyla, tohle mě o tom přesvědčilo.
„He, hej, co to jako mělo bejt?“ Zděsím se při jejím výrazu, přeci jen, je vlkodlak a já upír, nechci, aby mě zakousla, nebo si jen do mě kouskla. Víte, i když jsem TO, co jsem zabíjela, stále jsem to já a stále se mám trochu ráda.
„Nic významného, jen příjemně strávené odpoledne. Co je to zač, to venku? Nějakej chlap…“ sleduje mě, jako bych jí na to mohla odpovědět. No, vlastně mohla.
„Vysokej a dlouhovlasej?“ zeptám se jí. Tak trochu si chci i potvrdit svou teorii o ničem.
„Ani nevím…dlouho jsem na něj nekoukala, ale je to pravděpodobný,“ zase začala jíst a mnou projela vlna… asi vzteku a ještě něčeho… co ale nevím, co to bylo. Ale zase vím, že ten … inteligent tu je a ví, kde bydlím, a otravuje nás. Opravdu ho zabiji. Myslím.
„Tak toho asi znám…. Můžeš si ho dát k večeři,“ s tichým povzdechem vstanu. Nevím, co mě víc štve, že jsem jí dala možnost ho zabít, nebo to, že bude zabit? Ale zase na druhou stranu jsem těšila, že by mi mohl dát pokoj. Ještě tak vědět, co to je za pocity a vše bude fajn. Vztek a zlobu poznám. Ale to ostatní? Kdo ví…
„Jo, to tak, kazit si den,“ zasmála se. „No jo no…“ pronese. Nějak nevím, o bylo k čemu, ale neřeším to, vlastně jsem ráda, že to sestra takto vyřešila. Až bude umírat, tak to bude mou rukou. Doufám.
„Je to upír mé úrovně. Myslím, že by ti i chutnal, uleželý jako dost staré a dobré víno, myslím,“ rozejdu se zase do svého pokoje. Tohle konstatování… mě i trochu zabolelo, ale to jen protože, já jsem upír relativně mladý a už na nejvyšší úrovni, kde normální upír být může. Taky bych chutnala jako staré dobré víno? Čert to vem, tohle jsou starosti o ničem. Měla bych spíš vyřešit to, aby mi dali už laskavě pokoj. Já už ty mladé debily učit nechci, fakt ne.
„My, ale upíry nejíme… chutnáte hnusně. Nevím, co to mátě všichni za představy,“ ne, to nejsou mé představy, to ně něco, to jsem si kdysi dávno někde přečetla, ještě když jsem byla člověkem. Vždycky jsem jako člověk četla hodně knih… jako upír jsem nepřečetla ani jednu, krom kodexu upírů. Mohla bych zase začít číst, chybí mi to.
„No tak to nás tu bude otravovat… protože se rozhodl tady žít, co vím,“ otevřela jsem dveře do svého pokoje. „Možná by bylo ho dobré poznat… a nebo taky ne…,“ vešla k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře.
Plácla jsem sebou na postel. Proč mám pocit, že si to vyčítám? A hlavně… co bych si sakra měla vyčítat? Jsem upír a ty si nic nevyčítají. Vstala jsem a otevřela okno, chtěla jsem vyskočit ven, ale bylo mi v tom zabráněno. Musela jsem na posteli ležet asi delší dobu, protože ani on se na vteřinu nedostane kolem baráku až k mému oknu.
Dívali jsme se navzájem do očí, oba jsme mlčeli.
Dostala jsem poměrně stupidní, o to ale účinnější nápad.
Zavřela jsem okno a sledovala, jak jsem ho tím strčila natolik, že se převáhl dozadu a padal. Vše se mi zdálo tak pomalé, sledovala jsem, jak se zaklání, snaží se z posledních sil něčeho zachytit, ale nebylo čeho. Myslím, že jsem se stihla i ušklíbnout a on si toho všiml.
Můj nápad jít se projít byl ta tam, okno jsem nechala zavřené, zatáhla záclonu a zase se zahrabala do peřin. Někdy si než jako upír, připadám jako kočka.
Do okna mi začal někdo házet kamínky. No někdo… byl to on, to vím. Proklínala jsem svůj sluch, přeci jen byl citlivější, než u normálních lidí.
Takže, co bych měla udělat? Zabít ho nebo ho jen vyhnat? Je tu, nevím jak dlouho, ale typuji, že tak den, a už mě štve.
Asi ho vyženu, ale asi až zítra, dnes už se mi nechce, opravdu nechce.