Kapitola 9
Otevřel oči, připadal si, jako kdyby se po něm proběhlo stádo divokých koní. Rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se, že nikdo nezemřel. Pomalu se postavil a podíval se po táboře. Byl zničený, všechno bylo nepoužitelné, jen látka na stany se dala snad nějak opravit a znovu použít. Kolem něj se několik elfů také postavilo. Jen vydechl a podíval se po těch, kteří již stáli.
„Podívejte se po raněných. Ať Anchanio dá dohromady mrtvé a škody. Může i raněné,“ protáhl se.
„Ano, pane!“ řekli sborově muži a vydali se pryč. On sám se vydal hledat raněné a probouzet vojáky. Tento nájezd byl velmi nečekaný, ale jak se zdálo, zničili jen tábor. Čímž je vlastně taky oslabili, ale ne tolik, jak si mysleli. Nebe bylo krásně modré, sluníčko svítilo. Jen to bláto, ve kterém chodil, nebylo zrovna třikrát příjemné, ale s tím se muselo počítat. Šel se podívat na výběhy, cestou probouzel ty v bezvědomí a ošetřil raněné.
Zatřepal hlavou, proč na to teď vzpomíná, je to už přes měsíc zpět a tábor je již opraven, tak proč na to vzpomíná? Anchanio se nenašel, ale stále ho hledají. Jenže to je, jako by zmizel z povrchu zemského, nikdo o něm neslyšel, nikdo o něm nic neví. Navíc mu připadalo, že je jediný komu tak chybí. Podíval se na nebe, bylo zrovna poledne. Seděl ve svém stanu a přemýšlel, jestli je Anchanio ještě na živu. Když se ztratil jeho syn, chtěl se mu stát dobrým přítelem, místo Senliona, ale on si od něj stále držel odstup. Nevěděl, jestli ho tak trápilo zmizení Senliona, nebo jestli se ho prostě jen bál. Tolikrát mu říkat, že je jeho přítel a ne pán, že ho má oslovovat příteli, ale Anchanio to nikdy neudělal. Nikdy se k tomu neodvážil.
„Aaaa, teď zmizel i on!“ pronesl naštvaně nahlas, aniž by si to uvědomil.
„Pane, pane!“ přiběhl k němu mladý voják, na elfa ještě dítě. „První rota hlásí, že na jednom hradu kolují zvěsti, že tam mají elfa, ale není možné se tam dostat!“ Uklonil se.
Překvapeně se na něj podíval. „Prozkoumejte to. Když to jsou jen zvěsti, nemusí tam nutně být, prosím upřesněte informace,“ řekl tvrdě, ale v duchu se modlil, aby tam Anchanio byl. První rota se potulovat po nepřítelově území potulovat mohla, byli to jen nečistokrevní elfové z celé armády speciálně složená pro tuto misi. Byly více podobní lidem, než elfům, takže by je nikdo neměl podezřívat a utočit na ně.
„Ano, pane!“ mladý voják se spěšně kamsi vydal. Podíval se na nebe. „Prosím, počkej na nás, jdeme ti na pomoc.“ Špitl k nebi, jako by jej snad mohl Anchanio slyšet. Dával si za vinu, že Anchanio zmizel. Přísahal po zmizení svého syna, že toho mladíka ochrání. V elfím věku byl sotva dospělý. Byl pro něj jako druhý syn. Chtělo se mu plakat, ale nedovolil si to, nechtěl plakat. Jen se díval do nebe a věřil, že tam někde na něj ten mladý elf čeká a že se má dobře.
