Kapitola 8
Probudila ho příjemná vůně. Otevřel oči, tentokrát se mu nic nezdálo a byl celkem odpočatý, i když tušil, že moc dlouho nespal. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v pokoji a u stolu naproti posteli stál Senlion a cosi tam děla, byl k němu zády, nedokázal odhadnout, co tam dělá. Ale rozhodně to vonělo. Moc dobře to vonělo. Aniž by si to uvědomil, polkl slinu. Pomalu se postavil. Stále byl nahý, jen zabalený v dece.
„Seni,“ tak mu říkal, když byli děti, neříkali si celými jmény. „Ty.. neměl bys nějaké oblečení, nebo musím chodit jen zabalen v dece?“ nejistě přešlápl a podíval se po místnosti.
Senlion se zasmál. „Právě jsi povýšil na mou úroveň,“ otočil se k němu. „Tak si uděláme malou oslavu, hm? Už nejsi mazlíčkem, ale hlídacím psem jako já. A jo, podívej se do skříně, jestli ti tam něco bude,“ ukázal na jedinou skříň v místnosti. Anchanio se na něj podíval. „Co znamená být hlídacím psem?“ šel ke skříni.
„Bráníme hrad a pána, když je třeba, plníme jeho úkoly, ale nejsme ani sloužícími, ani vojáky, i když vojenský výcvik mám. Ty se prát jistě taky umíš, a když tak tě něco doučím a přiučím. Je mi záhadou, ale pán se mnou souhlasil,“ podrbal se na hlavě. „Budeš se mít teď trochu líp, nechtěl jsem přihlížet, jak trpíš, tak jsi povýšil.“
Anchanio se uprostřed kroku překvapeně zamyslil. „Tos pro mne udělal?“ podíval se na něj překvapeně. Všiml si, že na stole je jídlo a on připravoval čaj, nebo nějaké pití.
„Uh,“ přikývl a uždíbl si jedno kuličku hroznového vína. „Udělal,“ posadil se na židli ke stolu. „Něco si v té skříni najdi, pak spolu povečeříme, ano?“ usmál se na něj.
Anchanio se začervenal. Pevněji sevřel deku, kterou byl omotán. Nevěděl, co říct, jen ho chvilku tiše pozoroval. Ještě před nedávnem nebyl o nic víc než zvíře, a teď díky Senlionovi se má téměř jako dřív. Podíval se na zem. Jak mu za tohle vše má poděkovat? Co mu má říct, nebo dát? Nic neměl, co by mu dát mohl. Tiše si povzdechl. A ještě od něj dostane oděv. Senlion byl vždy velmi štědrý a byl rád, že mu to zůstalo. Pomalu se zase rozešel ke skříni. Sem tam mrkl po Senlionovi, který seděl u stolu zahleděn do svých dlaní, jako by v nich ukrýval něco moc cenného. Pousmál se nad tím, vypadal teď tak trochu jako malé dítě, jako dítě, kterým byl před několika lety. I když byli oba teď již dospělí, stále byli v elfím věku považováni za děti.
Pomalu otevřel skříň, v jednom momentě měl strach, že na něj ze skříně vyskočí velký pavouk, tedy aspoň, když byl dítětem, tak skoro nikde nic neměl a to co měl, bylo různě rozházené po místnosti. Pravdou však bylo, že tady to vypadalo uklizeně. Opatrně do skříně nahlédl. Bylo tam oblečení, dokonce úhledně narovnané. Trochu zapochyboval, že by si to tak narovnal sám, musí mu to sem někdo chodit dělat. Anchanio si vzal kalhoty a nějaké triko, obojí z měkké látky a obojí khaki barvy. Když se do toho ustrojil, zjistil, že mu to je poměrně hodně volné, ale na délku docela dobré. Hledal i nějaký provázek, kterým by si mohl přivázat kalhoty, aby mu nepadaly. Nakonec něco takového našel, uzel si udělal k pravé straně. Trochu to na sobě urovnal, a i když mu to bylo volné, nevypadal nejhůře.
Senlion se na něj podíval. Musel se pousmát, vypadal vtipně, ale zároveň elegantně. Bude mu muset sehnat nějaké šaty, které mu padnou lépe. Počkal, až se posadí a podal mu šálek čaje.
Anchanio jen nasál vůni čaje, byl cítit po nějakých bylinkách a jablku. Přivřel oči, když vůni nasál znovu. Podíval se na stůl, co vše tam je.
Senlion se musel pousmát, když viděl, jak Anchaniovi oči brousí z hroznového vína na kousek masa, pak zase na talíř plný zeleniny. Sám si usrkl trochu čaje, stále sledujíc Anchania, jak si stále prohlíží jídlo.
„Tak si už něco vem, nebo ti místo čaje naliji víno. Pamatuješ, jako jsme ho jako malé děti vypili mému otci?“ usmál se, až se mi v očích jiskřilo.
„Ano, ano,“ vzal si kousek okurky. „Myslím, že jsme mu pak zničili i knihovnu,“ začervenal se. „Popravdě, ani nevím, co mne to popadlo, proč jsem tak reagoval na tu knížku,“ zakousl se jemně do hrnku a už mlčel. Když si vzpomněl na TU jednu knížku, měl pocit, že je červený snad všude.
„Koukám, že jsi stejný jako dřív. Nedáme si vínko? Jak se vlastně cítíš, je ti lip?“ věnoval mu starostlivý pohled.
„Uh, jo, je mi už lépe, i když některá zranění stále bolí, hlavně to první, to zápěstí. Ale není to nic, na co by se umíralo,“ usmál se. „Říkáš vínko? Ty bys to se mnou riskl? Co kdybych ti rozbil… třeba postel?“ mrkl na něj. Netušil proč, ale cítil se v bezpečí a zcela uvolnění, i když musel být červený až za ušima.
„Ale ale, copak to z tebe vyrostlo za rebela, když jsem na tebe nedával pozor?“ opáčil mu stejným tónem. Být to dívka a kluk, tak by si jeden myslel, že spolu flirtují, ale teď to byl muž s mužem, jak se zdálo, nebránilo jim to.
„Nezměnil,“ zahuhlal tiše, hlavu skloněnou.
„Opravdu?“ hodil po Anchaniovi oříšek
Ten jej obratně chytil. „Ano,“ rozlouskl si oříšek. Jádro snědl, skořápky hodil nazpět.
„Hele,“ obratně je pochytal. „Nechceš je vyhodit sám?“ podíval se na něj.
„Nevím, kam,“ usmál se Anchanio. Stále mu vrtalo hlavou, jak teď může být tak šťastný, jak se může tady cítit v bezpečí. Trochu si upravil tričko a podíval se k oknu. Chtěl mu něco říci, chtěl se s ním bavit, ale absolutně nevěděl, jak začít, netušil, o čem by si s ním měl povídat, co by měl udělat. Zadíval se na šálek čaje. Nabídl mu, jestli by si nedali víno, věděl, že po alkoholu se rozmluví, ale byla to teď vhodná chvíle? Aniž by si to uvědomil, postavil se a šel k oknu vedle postele. Hleděl ven, na nádvoří, kde si zrovna hrály děti, nějací vojáci stáli v pozoru, jedna služka kamsi spěchala, někdo nasedal na koně, pravděpodobně poslíček. Bylo tam poměrně rušno. Vzpomněl si, že podobné situace viděl již dříve, když žil v domě s pánem. Co mu zmizel syn, nabídl mu byt, který nikdo neobýval, on ho velmi rád přijal, ale teď jen sledoval výjev jako z minulosti. Tiše si povzdechl a pevněji sevřel šálek čaje. Rozesmutnělo ho to. Představil si, že na koně nasedá jeho pán, tedy přítel. Děti, že nejsou lidské, ale elfí. Povzdechl si, když to nedokázal tak jak by chtěl. Tiše tam stál a díval se ven.
Senlion ho pozoroval. Trochu ho překvapil, když se vydal k oknu. Sám tam ale nešel, nechal ho tam o samotě. Jen ho pozoroval, jak se tam dívá. Tušil, že vzpomíná, tušil, že ho to nedělá moc veselého. Bude ho muset vzít ven nebo někam, bude muset pořád něco dělat, dá mu hodně práce, dokud si nezvykne a vzpomínky ho nebudou tolik bolet. Řekl si, že mu pomůže, jak jen může a hodlal to split. Když budou hodně trénovat a dělat různé věci, třeba ho to tolik bolet nebude, pomyslil si. Jenže nevěděl, jestli to pomůže, nicméně, hodlal to zkusit. Pro něj.
„Anie?“ napil se svého čaje.
Anchanio se na něj podíval vražedným pohledem. Vypadal jako vzteklá šelma, jako by ji někdo ranil a ona ho teď chtěla za to zabít. Skoro jako by se za ním blýskalo a kolem něj byl černý dým. Sledoval Senliona, pevně svírajíc šálek čaje. „Neříkej mi tak, nejsem holka,“ zavrčel zle. Vskutku vypadal jako divoká a zlá šelma, kterou je potřeba zkrotit.
Senlion se rozesmál. „Stále to na tebe platí? Mě se Anie líbí,“ usmál se.
„Pojmenuj si tak dceru,“ zasyčel. Teď působil jako velmi naštvaný had, dokonce měl Senlion pocit, že i trochu syčí. To se mu na něm líbilo, dokázal připomínat nespočet zvířat, když v něm vřely emoce. Měl pocit, že mu dokonce na chvilku i svítily oči. Nic však neřekl, jen ho pozoroval a nechal ho, aby se uklidnil. Byl rád, že je stále sám sebou, že ho to nikterak neovlivnilo, i když měl někdy pocit, že je plaší než kdy dřív, na druhou stranu, nikdy nebyl tak bojovný, jako by se z něj stal pořádný rebel, kterého jde ale poměrně snadno zaskočit, nebo zkrotit. Rozhodl se v něm tu bojovnost trochu upevnit, trochu zvětšit. Měl by vědět, že když v něm vřou emoce, dokáže nahnat hrůzu. Alespoň si to myslel. Jemu hrůzu nenažene, on ho zná, ale jiným by ji jistě nahnal. Nebo si toho je vědom a nechce toho moc využít? Pak by ho měl oslovovat Anie, aby se rozzuřil.
Ale je dobré ho takto rozzuřit? Jak moc agresivní pak bude? Věděl, že dříve měl problémy ho zastavit. Kór, když si s ním jako malé dítě dal víno, které otec v knihovně schovával. Omylem mu tak řekl, v jedné knížce byl dokonce elf jménem Anie. A on se rozzuřil tak, že celou knihovnu poničil, než se mu jej povedlo zastavit a to ještě musel zavolat otce. Nevěděl, proč se kvůli tomu tak zlobí, ale teď by se toho dost možná dalo i využít. Ano, využije toho. Ale až bude potřeba.
Anchanio po asi čtvrt hodině vychladl, zdál se být zase klidný.
