Kapitola 7
Slyšel křik, cítil, jak s ním někdo třese. Co se dělo? Mučili Senliona? Vždyť si ho nepamatoval, nemuseli ho budit, zlobil se na něj. Jen ať si křičí., zachraňovat ho už nebude, nechtěl. Byl vzteklý.
Někdo s ním třásl ještě více. Donutil se tedy otevřít oči. Oko ho již nebolelo, vlastně ani hruď. Rozhlédl se kolem sebe.
Byl v pokoji, bylo tam teplo. Byl v Senlionově ložnici. Ale to co se teď stalo… To nebyla skutečnost? Podíval se na svou obnaženou hruď, žádné další jizvy tam nebyli, i křik ustal. Vedle něj klečel vyděšený Senlion. Zmateně se na něj podíval. Nic neřekl.
„Anchanio,“ vydechl Senlion.
„Ty mne znáš?“ podíval se na něj překvapeně. Vždyť v tom snu si ho nepamatoval. Ale zase, proč je tady? Vždyť byli přikurtováni ve vězení. Zmateně se rozhlížel po okolí, snažíce si ujasnit, co se tu vlastně děje. Proč se jednou probudí ve vězení a jindy zase u něj v pokoji. Povzdychl si, tohle se nezdálo být normální. Rozhlédl se kolem sebe. Opravdu byl v pokoji. Dotkl se deky. Byla skutečná. Oddychl si.
„Co prosím?“ vyjekl Senlion. Vzal jeho hlavu do dlaní. „No tak, podívej se na mne. Známe se přec od dětství. Měl jsi jen špatný sen, asi. Začal jsi křičet ze spaní. Tak jsem tě vzbudil,“ starostlivě ho sledoval.
Anchanio se podmračil. To byl jen sen? Měl za to, že to byla skutečnost. Bylo to tak reálné. Opravdu to byl jen sen? Chtěl se proplesknout, aby se probral, ale jeho hlavu stále Senlion držel v dlaních. Poměrně pěvně. Trochu se tedy aspoň oklepal, ale stále se mu nechtělo věřit, že to byl jen sen, protože ta bolest, ta byla tak skutečná. I teď ji byl schopen trochu pociťovat, ale nové jizvy nikde neměl, ani žádná zranění. Vše napovídalo tomu, že to byl sen, ale Anchanio tomu nechtěl věřit, nezdálo se mu to jako sen. Stále mi to vrtalo v hlavě, i když vše nasvědčovalo tomu, že to byl jen sen. Dotkl se dlaní místa na hrudi, kde byl zraněn. Trochu ho to tam zapálilo, i když tam žádnou ranku neměl. To bylo poměrně divné a jeho to přesvědčilo, že to nebyl jen sen. Měl by o tom Senlionovi říci, nebo raději ne a nechat ho myslet si, že to je jen sen? Vlastně to sen mohl být, jen si tu bolest ze snu mohl vsugerovat tak moc, že ho to bolelo i teď. Je vůbec možné vsugerovat si bolest ze snu? Je vůbec možné, aby to, co cítil ve snu, cítil i teď? Nechal si tam přiloženou ruku a sám pro sebe se ušklíbl. Začíná být paranoidní. Není se přeci čeho bát, je tu se Senlionem, už je v relativním bezpečí. Jen si musí dávat pozor na pána, ale konec konců je to už lepší, než když byl mučen ve vězení. Znovu si lehl do postele, to že mu Senlion jemně držel hlavu, mu nevadilo, prostě si jen lehl s jeho dlaněmi na svých tvářích. Oddychl si. Nevěděl proč, ale připadal si v bezpečí. Pomalu i zavře oči, jako by mu už nemohlo hrozit nebezpečí.
Senlion ho starostlivě pozoroval, když si lehal, polekal se, jestli neomdlel, ale když viděl jeho oči, ve kterých na chvilku neviděl strach, ulevilo se mu. Pustil jeho hlavu a sledoval ho. Vzpomínal na to, jaké to bylo, když byli malý. On měl opravdu velké pronikavé oči, že ostatní elfí děti, si z něj dělali srandu, že je jako on, něco z člověka něco z elfa. Jeho to dobu trápilo, měl větší oči i než on, ale teď po několika letech, po tom co oba dospěli, měl ty nejkrásnější elfí oči. I jeho obličej se teď zdál jemnější, jako by to snad nebyl ani obličej muže, ale elfí ženy. Když své oči pomalu zavíral, usmál se pro sebe. Ze snu, jak se zdálo, si nic nedělal a chystal se zase jít spát. To bylo dobře, pro něj je odpočinek to nejdůležitější. On sám, když se dostal z vězení, tak hodně odpočíval, aby se zranění mohla zhojit lépe. Jenže on pak nebyl takto trýzněn, on hned slíbil věrnost a tak mohl postupovat výše ve společnosti. Trochu se teď styděl, že tak rychle podlehl, ale minulost se nedá vrátit. V duchu nad tím mávl rukou a sledoval před sebou elfa, který se z ne moc hezkého dítěte, proměnil v krásného muže. Lehl si vedle něj a zadíval se do stropu, jeho postel neměla nebesa, jeho komnaty byly velmi strohé, ale elegantní. Udržoval si to tam. Poslední dobou nemohl moc chodit ven, tak měl více času na to, si to tu udržovat. Podíval se na Anchania, který jak se zdálo, zase spal, tentokrát pokojně, jenže na jeho hrudi, jako by na pár sekund bylo několik nových zranění, která ale hned zmizela. Senlion překvapeně zamrkal, ale když se to po nějaké době neopakovalo, zatřepal hlavou. Přisoudil to unaveným očím. On přeci žádná zranění neměl. Tedy ne nová a stará se pěkně hojila. Vstal z postele. Skočí do kuchyně pro nějaké jídlo, Anchanio by měl teď hodně jíst a kuchařka už neprotestuje, ona vlastně ani moc nemůže, zde ho všichni poslouchají, až na pána a jeho hosty. Poslední dobou ho zajímalo jeho postavení, co tady vlastně je? Jako komoří se moc nezdál, nebyl s pánem zase tak často a cestoval s ním jiný pán, starší a elegantní. Vojevůdce také nebyl, i když měl vojenský výcvik, neměl žádnou armádu, ani vojsko, ani pár lidí, kteří by poslouchali výhradně jeho, válek ani bitev se také neúčastnil, jen bránil hrad, když bylo třeba, Bolestně si uvědomil, že je tu považován stále za psa, ale již ne psa jako mazlíčka, ale psa hlídacího. Takže ve společnosti nepovýšil, jen ho ostatní musí poslouchat, aby je nepokousal. Sám se tomu zasmál. Znělo to hrozně, ale jak to tak vypadalo, byla to pravda. Byl hlídacím psem. Hlídal hrad a pána. To by tomu tak odpovídalo, a protože měl rozkazy přímo od pána, ostatní ho museli poslouchat. Tedy nemuseli, ale pro jejich bezpečí to bylo lepší. Vyšel na chodbu a zarazil se. Takže i když nepovýšil, musí ho tu poslouchat. Jak ale z Anchania udělat také hlídacího psa, aby se měl líp? Dovolí mu to pán? Má ho přeci jen týden, ale už ho asi omrzel. Na procházky ho bral jednou denně a ve stavu, ve kterém se mu Anchanio vracel, nebyl moc veselý. Mohl by pána přemluvit, aby byl Anchanio hlídacím psem také. Přeci jen byl čistokrevný elf, tak měl více síly než on a třeba by se jim povedlo nějak uniknout. To by vlastně nebylo tak špatné. Nebo by tu mohli zůstat na nějakou vhodnou chvíli a zabít toho zlého může. Když budou oba hlídacími psy, budou se mít trochu líp a hlavně, Anchanio už dál nebude trýzněn.
Rozešel se do kuchyně.
To by nebyl špatný nápad, ale jak pána přemluvit, aby z Anchania udělal hlídacího psa? Jak by ho mohl přemluvit?
Na místě se zastavil. „Pane,“ zasalutoval svému pánovi.
Muž mu jenom pokýval hlavou, zdál se být ustaraný. Tak ho viděl poprvé.
„Pane, mohl bych s vámi na minutku mluvit?“ stál v pozoru. Byl značně nervózní, co mu na to odpoví, co mu řekne? Nepošle ho pryč? Do vězení? Nechce být mučen, jako byl, když byl dítě.
„Ano,“ zastavil se u něj. „Co máš na srdci, pse?“ podíval se na něj, ne povrchním pohledem, jako jindy. Měl… tvářil se jinak než obvykle. Něco ho zjevně trápí.
„Co… Jaké tu mám postavení, pane? Dlouho nad tím přemýšlím a nic-.“
„Hlídací pes, hlídáš mne a hrad. Co bys chtěl, nejsi člověk, nikdy víc jak pes nebudeš,“ přerušil ho.
„A-ano. A ten nový pes… elf… Proč z něj také neučiníte hlídacího psa? Není lepší mít dva?“ nejistě přešlápl a podíval se stranou. Nerad něco pánovi navrhoval, dost jistě ho udeří, že byl drzí.
„Pravda, dva jsou lepší než jeden. Navíc se s ním nedá hrát, jak jsem chtěl. Je tvůj, udělej z něj taky hlídacího psa, ale ne že někdy udělá něco špatného, jinak jdete do vězení oba. Já si můžu sehnat jiného mazlíčka, když teď otec proti nim vede válku. A mít dva hlídací psy, proč ne. Máš ho na starost. Něco provede, odpykáte to oba, jasné? Byl jsi mi mnoho let věrný, tak ti toto přání splnit myslím můžu,“ mávl rukou a vydal se zase pryč.
„Děkuji, pane,“ zvolal ještě za ním a pomalu se vydal do kuchyně. Šlo to až moc hladce, ale byl rád, že to šlo. S jeho pánem se musí něco dít, během dvou týdnů s ním dvakrát souhlasil a ani jednou ho neuhodil. Oddychl si. Časy se mění. Počkat! Jeho otec vede válku?! Podíval se směrem ke svému pokoji. Válku proti nim? Zaskřípal vztekle zuby. Tak o tom Anchanio mluvil. Kolik jeho druhů tu budou ještě mučit, kolik jich ještě zemře? Kolik jich už zemřelo? Anchanio všechny mrtvé musel zapsat a rozposlat jejich rodinám dopisy. Možná je dobře, že tu je, domu nejhoršímu unikl, nemusí už vidět kamarády umírat a pak jejich rodinám psát omluvy za smrt jejich otců a synů. Dozvěděl se až moc, tohle vědět nechtěl. Podíval se na své nohy. Možná je opravdu jen psem, nedokázal ochránit ani jedince svého rodu. I když jako elf nevypadal, stále se za něj považoval, považoval se za elfa více než za člověka.
Zatřepotal hlavou, na tohle teď myslet nebude, měl by být rád. A musí do kuchyně.
