Kapitola 6
Trhl s sebou a rozhlédl se kolem sebe. Byl zase ve vězení. Nad ním se tyčil jeden z těch pěti mučících mžů. Vyjekl, chtěl odcouvat do kouta, ale nešlo to, nemohl se hnout. Podíval se na nohy i ruce, byl přikurtovaný, ležel na mučícím lehátku. Podíval se do stropu. Co se stalo? Co udělal? Senlion ho zradil? Proč je zase tu, copak neměl být v Senlionově ložnici? Byl zmatený, nevěděl, co se děje. Rozhlédl se po cele. Vedle na lůžku ležel Senlion. Podíval se na strop. Byly tam kapky sražené vody, jen spadnout na zem. Byla tu vskutku velká vlhkost. Přemýšlel, co se stalo, že tu jsou, že tu jsou OBA. Nachytali je? Zjistili, že se k němu choval líp než ke psovi? Je to kvůli němu, nebo proč tu jsou? Co se děje? Byl velmi zmaten, nevěděl ani co dělat, jestli mohou utéct, jestli vůbec Senlion ještě žije, nebo už ne. Umučili ho již? Nebo mu nic nedělali a on jen spí, jak je vyčerpán? Nevěděl, zoufale se díval kolem sebe, hledajíc nápovědu. Jakoukoliv. Něco, jež by mu pomohlo si vzpomenout.
Rozhlížel se kolem sebe, nezdálo se to jako jeho předešlá cela. Tedy myslil si, že to není jeho předešlá cela. Navíc všude po stěnách byly přidělané držáky a na nich mučící nástroje všech druhů a velikostí.
Jen zoufale polkl. Toto nevypadalo dobře. Pomalu se začal smiřovat se smrtí. Tušil, že toto nepřežije, ale doufal, že nějak zachrání Senliona.
„Se-Senlione!“ křikl na muže na vedlejším lehátku. Byl po krk přikryt nějakou dekou, ale bylo jasné, že je také připoutaný.
Muž mu neodpovídal. Začínal být ještě více vystrašený. Zkusil na něj zvolati znovu. Muž opět nereagoval. Anchanio už byl zoufalý, chtěl na muže zvolat ještě jednou, do místnosti však vešel jeden z těch pěti mužů, kteří ho dříve mučili. Anchanio vykulil oči a polkl. Co teď? Co má dělat? Může vlastně něco dělat, nebo je jen bezbrannou krysou v kleci? Zamyslil se, i když věděl, že na to asi moc času nebude. Znovu se rozhlédl po cele, v hlavě mu vířilo neskutečné množství myšlenek, ale které se má chytit, aby to mělo účinek? Která je nejlepší? Něco jednoduchého, nebo něco složitějšího. Trhl pravou rukou, aby zjistil, jak moc pevná pouta jsou. Pochopil, že z nich se nedostane, jsou natolik pevná, že proti nim nemá šanci ani elf.
„Nech ho být?!“ zakřičel na celou celu. Zanadával si, že nebyl schopen vymyslet nic lepšího, než jen zoufalý křik, ale bude lepší, když něco udělá jemu, než aby ublížil Senlionovi. „Říkám, nech ho bejt!“ zakřičel znovu.
Muž, který se právě skláněl nad Senlionem, se na něj podíval. Ušklíbl se a pomalu se k Anchaniovi vydal. Anchanio si teď nadával, že na sebe nalákal pozornost, bál se o svůj život, chtěl žít, ale bylo to pro Senliona, takže to bylo správné, musí to udělat. Zkusmo trhl i nohou, ale i tam byla pouta patřičně pevná. Nemohl utéct, to mu bylo jasné. Sledoval, jak se k němu muž blíží, šel pomalu, přišlo mu to jako několik hodin, místo pár vteřin. Muži se v ruce zableskl skalpel. Anchanio jen polkl, opravdu se začínal bát. Muž se u něj zastavil. Pomalu skalpel položil na jeho hruď. Ušklíbl se a podíval se mu do očí. Anchanio v nich neviděl nic víc, než jen radost, jako by se těšil, až mu ublíží. Anchanio se jen vyděšeně díval do stropu, nedovolil se mu znovu podívat do očí, bál se toho, více než smrti, dalo by se říci.
Jen sykl, když ucítil ostrou bolest na své hrudi a něco horkého, co mu po ní teklo. Věděl, že to je jeho krev, ale nechtěl si to přiznat. Pevně sevřel oči i rty. I když se nažil myslet na něco jiného, bolest nemohl potlačit a při každé nové jen hlasitě sykl. Snažil se přemýšlet, proč tu je, ale ani to nepomáhalo, vlastně už ani nemluvil, jen křičel, ne aby přestal, nebo ho zabil, prostě jen nesrozumitelně křičel. Sem tam bylo rozumět nějaké z nadávek, dá se říci, že to bylo velmi pestré spektrum nadávek.
Ani nevěděl, kdy to skončilo, v půlce omdlel.
Když se probudil, nemohl ani dýchat, jak moc ho bolela hruď, nechtěl se tam ani podívat, chtěl jen, aby ta bolest přestala, za každou cenu. Dovolil si, podívat se na Senliona, koukal pouze jedním okem, druhé mel zavřené, bolelo ho. Nevěděl proč, ale tušil, že mu asi s okem něco nehezkého udělali, pokud ho ještě měl. Senlion byl již vzhůru, jak se zdálo, byl v pořádku, sledoval ho.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho Senlion náhle. Zůstal na něj zírat. Nic neřekl, vlastně nebyl schopný nic říct. Nechal se zmučit pro někoho kdo ho nezná? Vypadal jako Senlion, musel to být Senlion, vypadal tak. Proč si ho tedy nepamatuje? Proč ho nezná, proč se na něj dívá, jak na úplného cizince? Chtěl křičet, vlastně začal křičet. Vztekem, vyl velmi vzteklý. Naštvaný. Ranění. Zmučený.
