Kapitola 5
„Lehni si za zem, ju? Ať nemáme problémy a můžeme být spolu,“ dal mu pusu. Zmizel do vedlejší místnosti. Anchaniovi nezbylo nic jiného než poslechnout. Zabalil se do deky a lehnout si před postel. Nervózně tam čekal.
Slyšel hádku dvou mužů, poznal Senlionův hlas. Jen druhý hlas byl hrubší a hlubší. Anchanio se bál, klepal se, ležíc před postelí. Zdálo se mu to nekonečné.
Náhle se dveře rozrazily a před něj dopadl Senlion. Pomalu se zvedl a podíval se na muže stojícího ve dveřích. Anchanio mlčel, bál se něco říct i udělat. Senlion se postavil.
„Řekl jsem NE. Mám ho na starosti, tak ti to nedovolím. Pán by pak mohl být nespokojen a za to mi to nestojí. Klidně mě ještě jednou uhoď, nevadí mi to. Ale až se naštvu, uhodím tě já,“ oprášil si oblečení. „Přines mi papír od pána, kde to budeš mít dovolené. Jinak přese mne cesta nevede, jasný?“ podíval se na dalšího muže přísně. Anchanio v něm poznal jednoho z těch pěti mužů, co ho mučili. Poznal ho podle jizvy na hrudi. Stále měl jen bederní roušku, Anchanio se zamyslil, jestli ti muži nosí i něco jiného, jestli smí nosit i něco jiného než je bederní roušku. „Řekněme. Třeba. Kdybych zjistil, že se mu něco stalo bez mého nebo pánova vědomí, mohl by se omylem dozvědět o tom, co rád děláš, hm?“ šel k němu blíže. Uchopil muže za bradu, trochu mu pootočil hlavu a špitl do ucha. „Nebo i to, co jsi před necelým měsícem provedl, nebo bych to po tobě taky nemusel už uklízet. Kdo ví, co by se stalo, hm? I když to je jen pes, tak ten pes není ani tvůj ani můj, jasné?“ šeptal mu do ucha výhrůžně. Pustil mu bradu a podíval se muži do očí.
Mlčel.
Muž se otočil a rychle zmizel z komnat. Anchanio hleděl na Senliona, ne vše mu rozuměl, ale měl z něj teď opravdu strach, jako by kolem něj byla zlá aura, černota, která sršela dokonce i z jeho očí.
Senlion se usmál, ta aura i ta černota, jako by zmizela, byl to zase ten starý milý Senlion, které ho znal z dětství. Usmál se na něj, nevědomky přestal držet deku, a tak se před ním ocitl nahý. Senlion se trochu zarazil, ale pak se k němu rozešel. Přehodil mu deku zase přes ramena. „Bude to tu perné, ale já tě ochráním, aspoň tak jak bude v mých silách, slibuji,“ vzal ho do náručí a přenesl na postel. „Co by sis dal dnes k jídlu? Přemluvil jsem kuchařku, aby ti přestala dávat zbytky, bude vařit to, co jí řeknu. I pána jsem trochu načal, možná na tebe bude už měkčí, i když po dnešku. Ani nevíš, jak jsem byl vyděšený, když jsem tě viděl zhrouceného na podlaze. Omlouvám se, ale práce se protáhla. Jsem pánův komoří, nebo tak něco. Stále nevím, co přesně jsem, jaké tu mám postavení, ale nikdo si na mne moc nedovoluje. Dá se říct, že jsem pes nadřazený většině sluhů tady,“ zasmál se, ale trpce.
Anchanio se na něj starostlivě podíval. Natáhl k němu ruku. „Jak jsi řekl, jsme zase spolu, ale budeme muset být opatrní,“ zamyslil se nad tím, jestli má šanci utéct odtud, i se Senlionem. Jeho otec by byl jistě velmi šťastný, kdyby se jeho syn vrátil domů. Jistě ještě věří, že žije. Musí věřit, že žije. Pokud ne, tak ho něčím praští, jak občas míval ve zvyku. Anchanio se nad tou myšlenkou pousmál, dokonce i teď dokáže uvažovat, jestli svého pravého pána má praštit nebo ne. A možná by mu už konečně mohl říkat příteli, přeci jen si to tak přál a on nebyl schopen ho uposlechnout. Teď ho mrzelo, že mu ani jednou příteli neřekl. Doufal, že se mu tedy dostane alespoň nějaké šance v budoucnu. Podíval se na Senliona. Nebyl svému otci podobný, byl celý po matce. Jen ty jeho oči. Tak pronikavé, mírně šikmé, tmavé barvy. Uvědomil si, že ruku stále drží ve vzduchu, nad hlavou Senliona. Jemně ho pohladil. „Budu se snažit nedělat ti problémy. Nejraději bych se teď profackoval. Už jsem ztratil veškerou naději, a pak se tu ukážeš ty. Děkuji ti za to, jsem ti za to vděčen. Teď zase mám naději, nebo aspoň důvod se nezabít,“ posadil se na kraj postele.
Senlion se napnul. „Zabít se? Ty ses chtěl zabít? Je mi líto, že jsem tě v tom tak dlouho nechal čekat,“ povzdechl si. „Dojdu do kuchyně pro jídlo, ano? Buď tu a nikam nechoď. Stavím se u pána, že tu teď budeš sám chvilku a že zamknu, aby si neutekl. Budeme muset k sobě na veřejnosti být nemilý, jako člověk a nějaké zlé zvíře. Omlouvám se za to, co se bude dít. Opravdu se omlouvám, doufám, že mi to pak nebudeš zazlívat,“ vstal z postele. „Ovoce nebo zeleninu nebo maso?“ začal z nového soudku, jako by se nechumelilo, dokonce i veselým tónem. Toto na něm Anchanio obdivoval. Dokázal odvést konverzaci jinam, dokázal rychle změnit atmosféru i náladu. Jako malý se to chtěl naučit, a když už se to konečně naučil, tak zmizel. Je vidět, že teď to dovedl k dokonalosti. Anchanio to chtěl umět také, ale nikdy se to nenaučil, neuměl sám od sebe rychle změnit náladu, konverzaci ano, ale ne náladu ostatních. Chvílemi se mu ani nechtělo věřit, že ho potkalo takovéto štěstí. Doufal, že to bude štěstí na dlouhou dobu, že to nepomine tak rychle, jako to začalo.
