Kapitola 4
Po asi týdnu, jsem se cítil trochu lépe. Byl jsem sice trýzněn, ale vždy jsem našel klid u Senliona. Zrovna teď jsem byl na „vycházce s pánem“. Nezapomněl mne hodit do pláta, přiškrtit na obojku a dát mi ránu bičem. Čekám před pokojem Senliona, asi tam není, pán zaklepal, ale Senlion ještě neotevřel. Že by mne opustil? Přišlo mi to jako nesmysl, ale co když to ej pravda?
Držel jsem si vodítko a čekal. Každá další vteřina mi přišla jako hodina. Začal jsem nervózně těkat očima sem a tam, byl jsem unavený, cítil jsem, že omdlím, přeci jen, stále jsem se nevzpamatoval z toho, že mne málem udusil. Navíc rána na ruce od jeho biče velmi pálila, ale možná díky tomu, jsem se držel při vědomí. Opřel jsem se zády o stěnu vedle dveří a zavřel oči. Jen jsem cítil jak se sunu po zdi dolů do sedu. A pak… si nic nepamatuji.
Pomalu jsem otevřel oči, ruka, kde jsem měl zranění, příjemně chladila. Úlevně jsem vydechl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vedle mne ležel Senlion, byl jsem v nějaké posteli, poměrně velké posteli. Chtěl jsem promluvit, ale nemohl jsem. Jen jsem otevřel ústa, nemohl jsem říct naprosto nic.
Senlion se na mne podíval. „Konečně ses probral. Byl jsi pořádně zřízený. Omyl jsem tě, osušil i uložil. Ta rána na ruce … je to dobré?“ posadil se a starostlivě se na mne díval. Pokusil jsem se také posadit, ale byl jsem zatlačen zpět do postele.
„Senlione,“ vzdychl jsem. Konečně jsem byl schopen promluvit. Zůstal jsem tedy ležet.
Senlion se nade mne naklonil. „Opravdu jsi v pořádku?“ pohladil mne po tváři.
„A-ano, jsem,“ přikývl jsem. On se nehýbal, stále byl nade mnou nakloněný, začínalo mne to děsit, vlastně ON mě děsil. Ve vězení jsem se ho vskutku bál a teď … Je to můj nejlepší přítel, kterého jsem kdysi ztratil, někdo, komu jsem neskutečně věřil, komu jsem řekl, i to co jsem sám nevěděl. Byl tu teď nade mnou, sledoval mne. Jeho oči se nezměnily, uměli být chladné, tvrdé, ale i milé. Jen jeho vlasy, dříve je měl dlouhé až k pasu, ale teď je měl krátké. Jeho tělo už nebylo úzké a dlouhé, ale měl pořádné svaly, vsadím se, že je teď mnohem silnější než já. Zvedl jsem ruku a dotkl jsem se jeho krku. I tam měl velmi pevné svaly. Jen sebou trhl a podíval se na mou ruku. Zadíval se jinam. „Promiň, prošel jsem si tím také, co ty. Jenomže jsem byl dítě, tak na mne byl relativně něžný a dovolil mi postupovat, teď jsem jeho … vlastně nevím co, ale pomáhám mu hlavně s armádou. Tutíž už mne nemůže reprezentovat jako psa… Ty… kdy tě zajal?“ posadil se na postel, opřel se zády o zeď a mne si přetáhl do klína. Měl jsem jeho hlavu v klíně.
„Vede se válka… já… nemohl jsem bojovat… počítal jsem mrtvé a psal dopisy rodinám. Ale tvůj otec za mnou zasto chodil, takže se to dalo zvládnout. Pak ale náš tábor zajali … ztratil jsem vědomí, a pak… už víš,“ schoulil jsem se k němu.
„Zprvu jsem tě nemohl poznat, zkrásněl jsi,“ pohladil mne po vlasech. Tiše jsem zavrněl jako dřív.
„Pamatuješ si, co jsi mi řekl, když nám bylo deset?“ zachrul se Anchanio.
Senlion se zamyslel. „Ted slunečný den? Pod tím stromem u toho vodopádu?“
Anchanio přikývl. „Slíbil jsi mi, že se o mne postaráš. Když jsi zmizel, bál jsem se, že tě už nikdy … že… tě… no … nikdy tě neuvidím,“ zabořil hlavu do jeho klína, jako by se snad styděl.
„Ty jsi mi tehdy taky něco řekl, pamatuješ? Vlastně díky tomu, co jsi řekl, jsem to tady zvládl,“ pohladil ho.
„B-byly jsme to ale děti,“ přetáhl si deku přes hlavu. „A-a už jsme dospělí… a to … však víš.“
Senlion se rozesmál. „Z tebe se stal stydlivka?“ chtěl mu sundat deku z hlavy, ale Anchanio ji držel pevně. „Copak to už neplatí?“ zeptal se posmutněle.
„Ne, to ne… já,“ sundal si deku z hlavy, byl červený. „Byl jsem dítě, nevěděl jsem, co to znamená,“ zase se schoval pod deku.
Senlion. „Vskutku? Já ti teď ale chci říct to samé,“ uchopil jeho hlavu a i s dekou ji zvedl. Díval se mu do očí.
„Ale tehdy,“ vydechl Anchanio poplašeně.
„Tehdy jsme byli děti, sám jsi to řekl,“ usmál se na něj. „Zavři oči,“ naklonil se k němu. Sám se musel několikrát zhluboka nadechnout. Mrzelo ho, že si to uvědomil, až když se dostal sem, ale pravdou bylo, že se na něj zlobit nemohl, byl jen přímý a navíc ho jeho slova tady udržela. Je na čase mu to oplatit. Jemně přitiskl své rty na ty jeho, ale nic víc. Zbytek nechal na něm. Cítil jeho nejistotu. Nenutil ho k něčemu jinému.
Jenže Anchanio ho ale odstrčil. „Ty… ty si myslíš…. Že …. Po dvaceti letech! Hned na to jsi zmizel. Víš, jak jsem se cítil? Měl jsem strach, že jsi utekl KVŮLI MNĚ!“ praštil ho do hrudi vší silou. Senlion se ani nehnul. Chápal to, ale i tak, konečně tu byl, nebránil se tomu.
Anchanio si nakonec lehl „Mi… teda mám tě ale stále rád.“ Otočil se k němu zády.
Senlion ho přikryl a lehl si k němu. „Zlobíš se na mne za to?“
„Ne, nikdy jsem se na tebe nezlobil. Věděl jsem, věřil jsem, doufal jsem, že jsi neutekl, protože jsi chtěl, tak trochu sem doufal, že se ti něco stalo, že to není moje chyba. Zlobím se teď na sebe, že jsem ti to přál a ono se ti to stalo. Nemůžu být teď už nic víc než pes, přivodil jsem ti neště-.“ Dostal facku.
„Co to meleš!“ okřikl ho Senlion. „Nic jsi mi nepřivodil. Ten den jsem ti šel k hranicím natrhat tvé oblíbené květiny. Stalo se mi to, protože jsem byl neopatrný. Není to tvoje vina, jasný?!“ převalil ho, aby mu viděl do obličeje, ale Anchanio zavřel oči a zase si přetáhl přes hlavu. „Takže to je moje vina?“ kníkl zpod deky. „Bylo to kvůli mne,“ vzdychl.
Senlion si povzdechl. Vzal jeho hlavu do svých dlaní a políbil ho. Opravdově a vášnivě. „Netrap se kvůli tomu už, buď rád, že jsme spolu. Zajistím ti trochu lepší budoucnost, odsud sami už asi neutečeme, ale můžeme být spolu. Netrap mne více. Tehdy jsem se na tebe rozhněval, ale nemyslel jsem to zle. Jen jsem … cítil jsem se zvláštně a nevěděl jsem, co to znamená, uvědomil jsem si to až zde. Jsem ohledně toho trochu hloupý, já vím,“ stulil se k němu. „Odpustíš mi, že jsem tě opustil?“
Anchanio se na něj podíval jako na blázna. „Nemám ti co odpouštět, nebyla to tvá chyba.“
Senlion se pousmál „Ty sis nikdy neuměl opravdu zlobit.“
Někdo zaklepal.
