Kapitola 35 - konec
„MŮŽETE být laskavě zticha?!“ Anchanio měl ruce založené v bok, hleděl na dva muže u ohně, kteří si mezi sebou šeptali o svých rodinách. Anchanio stál před svým stanem, měl na sobě jen kalhoty a vysoké boty. Pro vojáky byl jeho návrat nejenže překvapivý, ale i trochu nepříjemný. I když stan Anchania a Laurayi byl na kraji tábory, Anchanio je stále napomínal, že dělají moc rámusu. Lauraya ne, ta jen mlčky odešla, ale Anchanio se vždy rozhněval. Muži už nevěděli, co dělat, už si jen špitali mezi sebou, ale i tak byli napomínáni za hluk. Pár vojáků, i když draky obdivovali, začínali pomalu Anchania nenávidět. Na druhou stran ale věděli, že jim jako drak bude v následující bitvě dost nápomocen.
Anchanio ty dva vojáky pozoroval, stál tam, ani se nehnul, ale když jen mávli rukou a pokračovali v předešlé konverzaci, jako by se nic nedělo, mohl Anchania vzít čert. Měl opravdu velkou chuť je praštit. Po návratu do tábora již nebyl vůbec plachý, byl spíše vznětlivý, ale většina vojáků ho stále brala jako toho zetě jejich pána, toho, co nikdy nevyčníval. Stále si nemohli zvyknout, že by jej měli poslouchat nebo něco podobného. Anchanio udělal krok k nim, opravu si je přál praštit.
Než se nadál, proměnil se ve draka, zboural tak ocasem svůj stan. Podíval se na ně a usmál se. Nepřišlo mu divně, že je z něj drak, vlastně si ani neuvědomil, že se proměnil. Díval se na vojáky, kteří okamžitě zmlkli a sledovali draka. Anchanio se usmál a otočil se, že půjde zpět do stanu, ale když zjistil, že jeho stan je zničený, podíval se znovu na muže.
„Kdo?“ zeptal se jich, jako by mu jeho stan zničili oni. Jeden voják, ale ukázal na Anchania.
Až teď si Anchanio uvědomil, že má na ocase kus klacku z jeho stanu a že je v dračí podobě. Povzdechl si a šel pryč od tábora, ale když udělal několik kroků, táborem se rozeznělo varovné troubení.
Anchanio udělal několik rychlých kroků a vznesl se do vzduchu. Pomalu ve spirále stoupal a rozhlížel se po okolí. Hned na to, u něj byla jeho sestra a společně se dívali na tábor a na jeho okolí. Náhle v dálce zahlédli tmavou skvrnu, bylo to malé, opravdu malé. Jako by to byl člověk. Anchanio se instinktivně schoval svou sestru za sebe a sledoval to malé, co se k nim blížilo. Oproti nim to malé bylo, ale i tak to vyzařovalo obrovskou auru nenávisti, až to Anchanio na chvilku zastavilo. Náhle se proti tomu prudce rozletěl. Tušil, kdo to bude. Měl špatné tušení, že to je Anie, jeho strýc. Nechtěl, aby někdo z tábora poznal Anieho mladšího, nechtěl jim ukázat toho špatného člena v rodině. Když k němu doletěl, chtěl Anieho chytit a zabít, ale tím že měl Anie mladší jen křídla, byl tak menší a obratnější, takže obratně Anchania podletěl, ani by se mu cokoliv stalo. Anchanio si však stihl všimnout jeho škodolibého úsměvu. Hned se otočil a letěl za ním. Jeho sestře se Anieho podařilo praštit a srazila ho tak k zemi. Oba sledovali, jak padá, ale těsně nad zemí roztáhl křídla a smál se. Vznesl se do vzduchu a pokračoval k táboru. Anchanio s Laurayou teď neuměli částečnou proměnu, a i kdyby se jim povedla, museli by se neskutečně moc soustředit, což teď bylo nemožné. Lauraya nečekala, hned se vydala za ním, Anchanio chvíli zůstal na místě, jako by něco rozmýšlel, ale pak se vydal za nimi. Anieho mladšího musí zabít, musí využít té možnosti, než dorazí ohromné vojsko, které zahlédl v dáli. Uprostřed letu se zarazil, na začátku vojska něco zahlédl, zaostřil na to. Měl pocit, že tam viděl svého otce. Zapomněl mávat křídly, tak začal padat k zemi, naštěstí se však v čas vzpamatoval a zase jimi mávat začal. Nemohl uvěřit, že tam byl jeho otec. Našel jeho tělo spálené na uhel doma. Po tom co je Anie mladší zabil. Pak tedy, jestli je tohle jeho otec, čí bylo to tělo? A kde je jeho děd? Podíval se za sebe. Tam Lauraya bojovala s Aniem mladším, ale vypadalo to, že si Anie mladší spíše z Laurayi dělá srandu, jako by i jejich únik z vězení byl součást Anieho plánu. Anchanio se podíval na vojsko, pak za se na sestru. Má jít pomoci otci, nebo sestře? Nemohl se rozhodnout. Nakonec si však vybral otce. Čím blíž byl, tím méně mu jeho otec připomínal jeho otce. Nakonec si uvědomil, že to je jen jeho děd. Musel na tu dálku vidět špatně. Začal kroužit nad vojskem, pak se snes dolů a odzadu začal pomalu vojáky likvidovat. Nesnažil se je zabít, jen zranit, aby se nemohli hýbat, jenže většina zemřela. Když se dostal k dědovi, prostě ho vzal do pařátů a vznesl si. I když v sobě měl na deset šípů, nebylo to nijak vážné, šupiny je moc nepustily. A do křídla se žádný šíp nestrefil. I když věděl, že to bylo unáhlené jednání, za které mohl zaplatit, měl štěstí a byl za to rád. Hned se se svým dědem v náručí rozletěl k táboru. Co největším obloukem se vyhnul Lauraye a Aniemu mladšímu. V táboře letěl těsně nad stany a hledal svého pána, teď i tchána, a když jej našel, hodil mu svého děda do náruče. Viděl, jak jej chytil a jak oba padají k zemi a kolem nich se sbíhá pár vojáků. Usmál se, tohle bylo dobré. Už jen zabít Anieho. Anie se dnes zachoval opravdu hloupě, pravděpodobně nečekal, že on a Lauraya v sobě naplno probudili draka. Zdálo se, že ho to překvapilo, ale i tak se snažil bojovat. Laraya vždy udeřila naprázdno. Neměla šanci jej zasáhnout, on byl malý a hbitý, což se o nich dvou tak říci nedalo. Rozletěl se sestře na pomoc, ale ani oni dva si s ním neporadili, stále jim uhýbal, ale už jej alespoň několikrát zasáhli, což byl poměrně veliký úspěch.
Když už Anchaniovi docházeli síly, prostě srazil sestru stranou, uchopil Anieho mladšího za nohu a rozletěl se s ním k zemi. Tak rychle a tak prudce, jak jen mohl. I když to nebylo plánované, byl rád, že to vyšlo. Opravdu rád.
„Anchanio! Anchanio!“ volal někdo jeho jméno. Pomalu otevřel oči a spatřil, jak se nad ním sklání jeho otec, usmíval se. Po tvářích mu tekly slzy. Pochopil. Nedobrzdil to a zabil se pádem na zem, snad zabil také Anieho mladšího. Byl tak rád, že pro něj přišel otec. Také se usmál, ale bolelo ho celé tělo. Chtěl se pomalu posadit, ale jeho otec mu v tom zabránil.
„Jsem… umřel jsem?“ zeptal se vyčerpaně.
„Ne,“ usmál se jeho otec. „Jen jsi mne u svého strýce nepoznal, byl jsem pod vlivem kouzla,“ vzal syna do náruče.
„Ale … tehdy … to tělo … doma,“ sledoval, jak jej otec nese pryč.
„To bylo tělo tvého děda, vysvětlím ti to pak,“ usmál se a zamířil k táboru.
Anchanio sledoval, jak k nim běží jeho syn. Jeho tchán se Senlionem, Laurayou a Riachou, která držela jejich dceru, stojí opodál a usmívají se na něj. Zahlédl i tělo Anieho mladšího, nebyl to hezký pohled. Asi ho i svým dračím tělem trochu rozdrtil. Polkl, nebyl to pěkný pohled.