Kapitola 34
„Co prosím?“ podíval se na něj Senlion pobaveně. Anchanio se rozhlédl kolem sebe a zatvářil se trpce. Měl sen o TOM. Hořce se zasmál. Mávl rukou, že to nic nebylo. Opravdu nechtěl mít sny o TOM. Ani vzpomínky na TO. Chytil se za břicho, jako by tu ránu dostal teď. Riacha se zasmála a objala ho.
„Co přesně ti tehdy táta řekl?“ zeptala se ho zvídavě. Anchanio jen polkl a zavrtěl hlavou. Nechtěl jí to říci. Jen zavrtěl hlavou.
Cítil, jak mu vánek pročesává vlasy. Měli sice jen jedno malé okýnko v cele, ale i tím občas proudil vzduch. Už to je asi den, co je v této podobě, pomalu si zvykl na to, že má smysly citlivější. Dokonce i jeho sestra se naučila se svou mocí zacházet a také zjistili, že měli pravdu. Obojek Laurayi omezoval jen určité množství moci, ale když ji teď měla větší, neomezovalo jí to tolik. Chvílemi mu přišlo, jako by Lauraya obojek vůbec neměla. Anie mladší od nich zrovna odešel, jen jim přinesl zase nějaké ovoce, ani nic neříkal, vypadal zadumaně. Anchanio se pomalu postavil a pokynul své sestře. Obojek si sundat nemohli, ale utéct teď mohli i s obojkem. V táboře jim jistě někdo pomůže ho sundat, jistě tam budou vědět jak, však i Riacha se to tyto pomůcky jeden čas zajímala, ale aby se to dalo sundat, muselo k tomu být jisté nářadí. Anchanio tak trochu v duchu doufal, že si nářadí sebou Riacha do tábora vzala.
Postavili se ke stěně a jemně se ji dotkly. Anchanio se povzbudivě podíval na sestru a nechal ji u zdi samotnou.
Lauraya tiše zavrčela a několikrát silně praštila do zdi. Díra tam nebyla, ale stěna se drolila, což bylo dobré znamení. Bouchla do ní ještě několikrát, až tam byla menší díra, tak akorát na protažení. I když to bylo celkem těsné. Anchanio opatrně vykoukl ven. Nikoho tam nezaslechl, ani necítil. Co víc, hned tam byl les. Mávl na ostatní a pomalu vylezl ven. Rozhlížel se a hlídal okolí, než se všichni dostali ven. Bolest z obojku se snažil nevnímat, na ty menší šoky si již celkem zvykl, takže chodit mohl. Riacha podpírala Senliona a Lauraya hlídala Anchania, i když ho nijak podpírat nemusela. Pomalu se plížili pryč od hradu. Bylo divné, že je nikdo nezastavil. I když letěl se svým dědou, nevšiml si v okolí někoho, kdo by hrad hlídal. Anie mladší musel být pravdu sebevědomí. Lauraya vzala Senliona do náručí a vydali se poklusem pryč. Nebyl to rychlý běh, Anchanio nemohl rychle běžet, navíc takto byli tišší a mohli lépe hlídat okolí.
Po asi hodině běhu se dostali mimo les. Bylo jim divné, že je nikdo nesledoval, bylo to až moc snadné, skoro jako sen. Anchanio zatřepal hlavou, obojek mu jasně dával najevo, že to sen není. Před nimi byla louka. Nikde nic. Anchanio se podíval na nebe, byla noc. Podle hvězd určil sever. Díval se na nebe a přemýšlel, jako byly hvězdy, když se na ně díval z tábora. Naštěstí museli jít dál od hradu, zdálo se to tak.
„Odhaduji směr správně?“ podíval se na Laurayu.
Riacha se rozesmála se a z boty vytáhla nějaké kleště. „Nač se řídit hvězdami, když nás můžete nést?“ ukázala jim je. „Nevěděla jsem, co čekat, tak jsem si je pro jistotu vzala,“ usmála se ještě více. „Pojďte ke mně,“ klekla si.
Anchanio a Lauraya se na sebe usmáli a poklekli před Riachou.
„Trochu to štípne,“ škodolibě se usmála. Anchanio dostal strach, chtěl utéct, ale Lauraya ho pohotově uchopila za ruku a nechystala se ho pustit.
„Trochu štípne?“ rozčílil se Anchanio a hladil si krk. ‚Trochu štípne‘ si představoval trochu jinak, ne že mu tělem projede bolest větší, než kdy dřív. Lauraya jen padla na bok a držela si krk. Oba dva se na ní zle dívali, ale mlčeli. Riacha odhodila obojky a kleště opět strčila kleště do boty. Anchanio byl bez trika a Senlion také, obou začínala bát v noci zima.
„Tak draci, vyneste nás nahoru, já vás navedu, pamatuji si směr, kterým se máme vydat,“ postavila se a oprášila si šaty. „Když poletíte rychle, tak bychom tam mohli za hodinu být. Pěšky mi to pomalou chůzí trvalo den, ale to jsem se motala všude kolem. Takže, šup domů!“ usmála se na ně a pomohla Senlionovi na nohy.
Anchanio si povzdechl a proměnil se. Mlha se kolem něj již netvořila, ale jednoduše se jeho dračí tělo proměnilo v dračí. Byl jako drak velmi roztomilý a i docela veliký. Lauraya byla vysoká jako jeho přední noha. Byl celý černý, ve tmě téměř neviditelný. Za nozdrami měl vousky, ocas měl zakončené chlupy, stejně tak i konec vousků. Na nebezpečného draka byl velmi roztomilý.
Lauraya se usmála a sama se také proměnila. Ona byla jasně zelená dračice s úzkou hlavou, ona zase působila silně elegantně a ve tmě byla viditelnější. Neměla vousky ani chlupy na konci ocasu. Zatímco měl Anchanio jen dva rohy nad očima, ona měla na každé straně rohy 4, od temene až k tvářím. Měla kratší tělo než Anchanio, celkově působila lehčeji. Měla k tělu poměrně dlouhé nohy. Když ale stály vedle sebe, byly stejně vysocí, jen Lauraya byla kratší, ale měla zase hodně dlouhý ocas.
Anchanio působil roztomile a robustně, avšak Lauraya byla elegantní a hubená.
Drak se díval na dračici vedle sebe.
Anchanio si všiml, že má celé černé oči, duhovku i bělmo, jen zornička je jasně zelená. Měl takové obě oči. Viděl svůj odraz v Očích Laurayi, která je měla jasně zelené levé oko a tmavě zelené pravé. Bělmo měla bílé a zorničku černou kulovitého tvaru. Anchanio se na svou sestru usmál, ale cenění dračích zubů nahánělo spíše hrůzu než radost.
Lauraya i Anchanio si lehli, aby si na ně Riacha a Senlion mohli vylézt. Když leželi, Lauraya byla nižší, tak na ní vyšplhal Senlion, zatímco Anchanio se svou robustnější stavbou byl vyšší, ale Riacha se na něj dostala bez problémů.
Anchanio natáhl hlavu, tak vynikl i trn na jeho tváři.
Riacha se chtěla chytit za vousky, které vyrůstali za nozdrami Anchania, ale byly krátké, nedostala na ně.
„Jen se pevně drž nohama,“ zazněl okolím Anchaniův hlas. Byl sice hlubší, ale stále to byl jeho hlas.
Anchanio několikrát mohutně mávl křídly a vznesl se do vzduchu. Lauraya jej následovala. I když byla temná noc, svého černého bratra viděla, i když ne moc dobře, ale viděla.
„Leť pryč od hradu, já tě kdyžtak upozorním,“ křikla Riacha, nebyla si jistá, jestli ji Anchanio slyší.
Anchanio na ní otočil hlavu. „Nemusíš tak křičet, mám dost citlivý sluch,“ trochu se zamračil a trochu zrychlil.
Lauraya se zasmála, dračí smích se nesl okolím jako hrom. Lauraya se usmála, i kdyby bratra neviděla, slyšela jeho mohutné máchání křídel.
Senlion ležel na hřbetě Laurayi a sledoval svět pod sebou. Líbilo se mu to.
„TAM!“ zakřičela asi po hodině radostně Riacha a ukázala na několik malých světel před sebou. Anchanio sebou trhl, když tak znenadání zakřičela. Raději ji nic neříkal, i když je teď ve své dračí podobě, jistě by mu nějak ublížila. Jen si to tam zamířil.
Ještě své dračí tělo plně neovládal, ale i tak letěl doprostřed tábora. Sledoval vyděšené pohledy vojáků, slyšel jejich křik. Bylo to pro něj opravdu hodně hlasité, ale na druhou stranu ho to docela i bavilo, jenže neuměl přistávat, a nejenže přistál tak, že zboural velitelský stan a ocas si položil ho ohniště, ještě trochu zalehl Riachu.
Lauraya sice při přistání zbourala dva stany, ale nikomu neublížila, ani nikoho nezalehla.
„Ty zmetku!“ zakřičela Riacha a snažila se svou nohu dostat zpod draka. Anchanio se hned postavil. Zařval do okolí, ocas ho pálil, snažil se ho šviháním kolem sebe shladit, ale zboural tak i další dva stany. Riacha ho nasupěně chytla za vousky a stále si jeho hlavu na úroveň její. „To si říkáš drak?! Ani neumíš přistát a ještě tu děláš takový bordel!“ spustila na něj.
Anchanio si lehl a hlavu si položil na nohy. Neuvědomil si, že by se měl přeměnit zpět, takto se mu to líbilo, přišla mu to velmi přirozená poloha. Lauraya se také nepřeměnila zpět, jen se podívala na zbořený stan. Stál před ním otec Riachy jen v jezdeckých botách a světlých kalhotách. Ruce měl založené na hrudi a tvářil se naštvaně. I když byl noc, byl jasně vidět.
„Aaa, dobrý den,“ poklonila se Riacha. „Otče!“ padla mu kolem ramen. „Přivedla jsem zpět Anchania, Laurayu a i SENLIONA!“ zakřičela radostně. Její otec jen strnul, jako by si až teď všiml draků.
Anchanio se zpět proměnil v elfa, Lauraya v elfku. Anchanio pak vzal do náruče podvyživeného Senliona a donesl ho před svého tchána.
„Ten, kdo jej uvěznil, má na svědomí i válku,“ sklopil oči. „A je to můj příbuzný. Omlouvám se, že jsem se nechal unést.“
Riacha Anchania praštila. „Neomlouvej se! Probudil si své schopnosti! A našel jsi mi bratra!“ spustila na něj.
Anchanio nic neřekl, jen tam stál a držel Senliona, který si nevěřícně prohlížel svého otce a jeho otec zase jeho. Lauraya se postavila po boku Anchania a sledovala je. Senlion nejistě natáhl ruce ke svému otci.
„Tati,“ špitl a jeho otec jej pevně objal. Rozplakal se. Na předešlou pohromu způsobenou Anchaniem, jako by zapomněl, nešel syna. Konečně.