Kapitola 32
Slyšel hlasy, ale z dálky. Chtěl za nimi jít, ale nemohl. Jeho tělo ho neposlouchalo. Naštěstí se hlasy začali přibližovat k němu, nepoznal, jestli jsou ty hlasy naštvané, nebo plné strachu. Cítil míšení těchto dvou pocitů. I když ty hlasy byly tiché, volali jeho jméno. Hlasy se pomalu přibližovaly, ale stále byly hodně vzdálené. Měl pocit, že je zavřen v nějaké chodbě a hlasy ostatních se tu odrážely od nějakých stěn. Natáhl k nim ruku, přibližovaly se rychleji. Zkusil, jestli může použít i nohy. Mohl. Rozeběhl se za těmi hlasy, ale bylo to bludiště, stále někam zahýbal, chvilku se mu hlasy dokonce oddálily, ale pak opět našel správný směr.
Anchanio pomalu otevřel oči. Viděl, jak se nad ním sklání jeho sestra. Hýbala ústy, mluvila, ale on ji neslyšel. I když ji viděl, že je před ním, neslyšel ji, její hlas byl vzdálen. Pomalu zase zavřel oči, byl unavený, chtěl spát. V ten moment se ale sestřin hlas začal přibližovat, i když byl něžný, pro něj byl velmi hlasitý. Pevněji sevřel víčka, trhanými pochyby si dlaněmi nakryl uši a přetočil se na bok. Jenže neležel na zemi, ale na lehátku. Spadl na zem a opět se praštil do hlavy. Nebyl schopný vydat ani hlásku, protože v ten moment zaječely tři hlasy jeho jméno. Stočil se do klubíčka a dlaně si pevně držel na uších. I jeden jejich krok pro něj byl až bolestně hlasitý. Pomalu se postavil a díval se kolem sebe. Jeho zrak byl … jiný, viděl lépe, ale i jinak. Barvy byly stále stejné, ale bylo to jiné. Hodně jiné. Sundal si dlaně z uší a prohlédl si je. Na levé dlani měl cosi černého. Opatrně se toho dotkl, byly to šupiny, jeho kůže se tam přeměnila na černé šupiny. Vypadalo to jako náramek, který se protáhl a zúžil až k prostředníčku. Byly to šupiny, obyčejné šupiny, jako mají hadi, ale přesto na dotek byly trochu jiné, byly dračí. Podíval se kolem sebe, viděl nejisté pohledy jeho spoluvězňů. Slyšel, jak ostatní dýchají, jak spadla kapka. I mouchu kdesi na chodbě. Cítil se opět silný, i když měl obojek, který mu dával šoky, i když svou moc teď nepoužíval. Podíval se Lauraye do očí a viděl tam vlastní odraz. Jeho vlasy byly vlnité, ne nijak hodně, jen sem tam vlna, byly hustší a načechranější. Jemně se jich dotkl. Na dotek byly hebké. I jeho oči se změnily. Jeho zorničky byl trojúhelníkovité. Přes celou duhovku, odshora až dolů. Nahoře široké, dole úzké. Kolem zorničky měl duhovku jasně zelenou, ale na kraji ji měl tmavě zelenou. Tak vypadalo jeho levé oko. Právě měl celé černé, jen jasně zelenou zorničku, také trojúhelníkovitou. Dostal ze svého pravého oka strach. Přehodil si vlasy napravo a pravé oko tak skryl. Na svět se může dívat jen levým, navíc, i když měl pravé oko přikryté vlasy, stále mu připadalo, že se na svět dívá oběma očima, jako by viděl i skrz své vlasy. Vlasy měl až k pasu, jen ty, které mu překrývaly pravé oko, byly jen k ramenům, jako by měli tento účel, krýt oko. Podíval se po ostatních. Hleděli na něj, ale nic neříkali. Viděl v jejich očích respekt, ale i strach. Hlava jej přestala bolet, a když se dotkl čela, jeho zranění tam nebylo. Bylo tu však mnoho zvuků, šoky od obojku, takže se jeho bolest hlavy vrátila, ale teď z jiného důvodu. Nechápal, proč tak dobře slyší, proč vidí jinak a vlastně i proč jinak vypadají jeho oči a jeho levá dlaň. Podíval se i na své tetování. Nějaké znaky na jeho těle přibyli. Ale stále to nebylo úplně, i když jich měl více. Jazykem si přejel přes zuby, jeho špičáky byly větší a ostřejší. Dokonce měl pocit, že i o pár centimetrů vyrostl, těžko se ostatní mohli změnšit.
Pochopil. Stalo se to, co on nechtěl.
Tiše a zle zavrčel, bylo to opravdu, jako když vrčí drak. Povzdychl si.
„Nebojte se mne,“ vydechl smutně. Toto si opravdu nepřál, praštil pěstí do země. Zůstala tam po jeho pěsti díra. Měl i větší sílu.
Lauraya jen na něj ukázala a posadila se. Riacha a Senlion nic neřekli, jen se posadili vedle Lauraya, každý po jedné straně a mírně za ní, jako by se Anchania báli.
Anchanio polkl a přivřel oči. „Toto… už si nepamatuji přesný název, ale je to podoba, se kterou se rodí každý jedinec. Někdo ji nikdy neprobudí, někdo ji má už od narození. Přírodní linie ji nemá, jen vzácně. U Světlé linie ji má každý, jejich oči jsou už změněné od narození, dračí šupiny mají na hrudi ve tvaru dračí hlavy. U Temné linie se to snažili potlačit od posledního incidentu. Ten černý drak, který se zbláznil, ten sem tuto podobu. I když jsme draci bojovníci, i když bychom tuhle podobu využili, snažili se ji neprobouzet. U světlé linie to prohlubuje léčící schopnosti, takže u nich je to žádané. U mé linie to také probouzí naše schopnosti, ale když se neovládneme, můžeme ztratit svou vlastní mysl. Přírodní linie to nepotřebuje, ti jsou s přírodou spjati už tak dost, ale ti co mají tuhle podobu, mohou přírodu ovládat bez omezení. Ti, kdo ji nemají, tak ji ovládají s mírnými omezeními. Mé pravé oko. To oko nahání hrůzu i mne. Neznám ještě pravou funkci toho oka, ale má ho každý z Temné linie kdo probudí tuto podoby. Význam této podoby je, že trvale posílí naše schopnosti. A také, teď se můžu proměnit v opravdového draka, ne jen tělo pomocí mlhy pozměnit,“ podíval se stranou. „Jsem teď zvíře. Už jsem jen zvíře.“ Ukázal na obojek. „A tohle mi teď působí více bolesti, protože aniž bych si to uvědomil, používám svou moc. Paradoxně teď mám menší sílu, protože mne to bolí, i když se jen nadechnu,“ přitáhl si nohy k tělu. Sám sebe se teď bál, věděl, jak to dopadlo, když jen JEDEN ztratil svou mysl. Legendy byli oproti skutečnosti mírné.
Riacha se postavila a došla k Anchaniovi. Chvíli ho sledovala, díval se jinam a zjevně se trápil. Usmála se a objala ho. „Tak jsi drak. To už vím. Stále jsi však otec mých dětí a navíc,“ tiše se zasmála. „Takto ti to sluší víc,“ pustila ho opřela se o něj. „Ne?“ podívala se po Lauraya a Senlionovi. Oba dva přikývli. Pochopili, že i sám Anchanio má z té podoby strach.
„Až mi sundají obojek, jestli tedy někdy vůbec,“ špitl. „Budu silnější než kdokoliv jiný,“ polkl. „Pochopím, když-.“
„No to teda ne,“ přerušila ho Riacha a vrazila mu facku. „Ani nad tím neuvažuj. Jsi jeden z posledních tří draků, ne? Je dobře, že jsi tuhle podobu získal,“ pravila rozhodně a složila si ruce na prsou.
Anchanio se pousmál a už raději mlčel. Byl rád, že Riacha dělá jako by se nic nestalo, ale on měl ze sebe opravdu strach, bál se teď pohnout i prstem, protože nevěděl, jak moc sil získal, a co hůř, měl to TO oko. Toho se bál nejvíce. Chtěl ho mít schované, tak si ho prostě schoval, ale i tak měl pocit, že s ním může ublížit. Nikde nebyla popsaná jeho funkce, nebo jak jej ovládat. Všude bylo jen to, že když jej majitel použil, ten, kdo stál proti němu, nepřežil. Chtěl to použít na Ania mladšího, ale nevěděl jak, a co když by tím ublížil i ostatním? Chtěl utéct, bál se. Bál se sám sebe.
Anchanio seděl v rohu, a i když ostatní chtěli, on se k nim nepřibližoval a držel si odstup. Každý jiný by se z nově nabyté síly asi radoval, ale on se děsil. Nechtěl, aby se k němu kdokoliv přiblížil, měl sílu a neuměl ji ovládat. Navíc byl mrzutý, takže nechtěl ani, aby je ranil citově. Ten obojek nepřestával dávat šoky, ale na ty malé, které dostával jen za dýchání, si už poměrně zvykl, ale jakmile udělal jiný pohyb, šok byl větší. Opravdu si teď připadal jak lev v kleci. Nemohl nic. Stěží mohl dýchat. Měl by je teď dostat ven, když má více síly, ale když se nemohl ani pohnout, nemohl jim ani pomoci. Slyšel každý zvuk, viděl každou malou kapku. Bolela ho hlava z toho hluku, který dříve neslyšel. Bolely ho oči, které nebyly zvyklé na to vše co viděly. Byl opřený o stěnu, hlavu mírně zakloněnou a oči zavřené.
„Dál už ani krok,“ vydechl Anchanio, když slyšel tiché kroky své sestry.
„Jak jsi věděl, že k tobě jdu?“ i když mluvila poměrně normálně, Anchanio měl pocit, že křičí. Jen ukázal na své uši.
„Co vše se ti zlepšilo? Stále mne nepřestáváš udivovat,“ špitla si pro sebe sotva slyšitelně.
„Kdo ví. Studoval jsem to, ale nikde nic o tom pořádně nebylo, krom toho, co jsem již řekl,“ odvětil ji.
Lauraya se na něj jen překvapeně podívala. I když jim řekl, že to posiluje schopnosti, že je teď spíše drak než elf, stále ji udivovalo, jak má všechny smysly citlivé. Trochu jí to i vyděsilo, musí to pro něj být utrpení, více než mučení. Chtěla mu pomoci, ale nevěděla jak. Nedokázala si ani představit, jaké to pro něj teď je. A když promluvila pro ni normálním hlasem, vždy si všimla, jak sebou trhl. Jako by mu někdo zakřičel do ucha. S povzdechem se posadila a podíval se na Anchania. Seděl v rohu, jednou rukou si držel obojek, druhou si hrál s pramenem svých vlasů. Museli se odsud dostat. A to rychle. Věděla to. Počkat, nemá ona obojek slabší? Jen takový, který brání v použití její moci, kterou má teď? Kdyby získala tuto podobu, nemohla by jim pak nějak pomoci?
Podívala se na svého bratra. Říkal přeci, že i nějací z její linie mohou získat tuto podobu. I když to u nich není potřeba, je tu malá šance, že by zesílila.
„Anchanio?“ oslovila ho tiše, tak aby ji slyšel jen on. „Myslíš, že bych mohla být jako ty? Já mám jiný obojek,“ mluvila velmi tiše, pro Senliona a Riachu to bylo jen pohybování ústy. Navíc byly v protějším rohu a něco spolu řešili. Asi doháněli těch dvacet promeškaných let.
Anchanio se na ní překvapeně podíval. Nepromluvil, jen ji sledoval.
„Mohla bych tuto podobu taky získat, ne? Jsme stejné krve, i když jiné linie. Navíc jsi sám řekl, že někteří mé linie ji mohou také získat. A když máme stejné geny, mohlo by se to povést, ne? Pak bychom mohli mít šanci utéct,“ pokračovala stejnou hlasitostí. Nedívala se na něj.
„Jak?“ zeptal se po chvilce Anchanio. Díval se na své nohy.
„To mi pověz ty,“ poposunula se kousek blíže k němu.
Anchanio se na ní podíval. „Četl jsem o tom, že ten kdo tuhle podobu má, může pomoci dalšímu, aby ji získal, ale bylo to vždy jen v linii. My jsme oba z jiné linie,“ položil si hlavu na kolena.
„Ale jsme jedné krve, to by mělo mít stejný význam, ne?“ podívala se na něj.
Anchanio přikývl. „Ano, asi ano. Většinou si ti z linie byli i pokrevně příbuzní,“ stále se na ní nedíval. „Ale nevím, jak to udělat.“
„Instinktivně?“ pozvedla jedno obočí.
„Nevím,“ přitáhl si nohy k tělu pevněji. „Nechci, aby z tebe bylo zvíře, jako jsem já.“
„Přeji si to,“ poposunula se k němu ještě blíže. „Dá nám to možnost, ne?“
„Nechci, aby ses obětovala,“ zavřel oči.
„Ty už ses obětoval dost,“ odsekla mu.
Anchanio si povzdychl. „Tak dobře,“ schoval si hlavu mezi kolena. Nechtěl to udělat, lhal ji, věděl jak. Četl to. Ale nechtěl to udělat. Hlava ho začínala bolet, už jen z toho přemýšlení. Pevně stiskl čelisti. Nelíbilo se mu to, ale věděl, že jeho sestra má pravdu. Považují ji za neškodnou, je z nejslabší linie, navíc i řekl, že ji nepotřebuje, ne hned. Pomalu se na ní podíval. „Jsi si jistá?“ zeptal se tiše.
Lauraya přikývla.
Anchanio k ní natáhl pravou ruku. „Posaď se přede mne,“ sledoval ji.
Lauraya poslechla a posadila se před něj do tureckého sedu.
Anchanio si odhrnul vlasy z jeho pravého oka a podíval se na ní. Lauraya sebou trhla, když viděla to oko, ale nechala ho. Anchanio chytil obě dvě její ruce do svých. Díval se jí do očí. Nechtěl to udělat, ale musel. Po jeho vlasech začali poletovat jiskry tmavě modré barvy. Jeho ruce již byly dračími pařáty. Pevně sevřel Laurayu, tak aby jí to bolelo. Chvíli ji tak držel. Jeho pravé oko celé zezelenalo. Chvilku tak vydržel, ale když už byla bolest k nesnesení, pustil ji a vrátil se do svého nového normálu. Pravé oko si zase schoval a jeho ruce byly ruce, ne pařáty.
Lauraya si mnula ruce. „Co teď?
„Teď jen v sobě hledej draka,“ lehl si. Od obojku ho bolelo celé tělo a i dýchání bylo bolestivější než před tím, ale nechtěl to Lauraye říct. Stočil se do klubíčka a snažil se odpočívat, snažil se toho dělat co nejméně.
Lauraya sledovala svého bratra. Viděla, jak trpí a litovala toho, že ho k tomu donutila, ale někde četla, že ten, na koho to oko bylo použito, nepřežil, ale jak se zdá ona to přežila, pokud ovšem nemá to oko víc funkcí. Sedla si do vedlejšího rohu, zavřela oči a začala hledat v sobě dračici.
„Nech ji,“ zamumlal asi po hodině Anchanio. „Teď ji Riacho na chvilku nech,“ pomalu se posadil.
„Proč?“ podívala se na něj. „Už je takto hodinu a ani se nehla. Mám o ní jen starost.“
„Může tak být klidně i týden. Prosím neruš ji,“ pomalu se postavil. Opravdu musel i vyrůst, začínal mít strach z výšek, když se napřímil. Zády se opřel o stěnu a sledoval svou sestru. Stále si pod vlasy schovával své pravé oko.
Všiml si, že se jeho sestře trochu prodloužili a zhoustly vlasy. Začínala ji nacházet, začínala se měnit. Nikde však nebylo napsáno, jak vypadá přeměněná podoba linie Přírodní.
Anchanio náhle padl na kolena, nebylo by to proto, že by mu obojek dal nějaký nečekaný a veliký šok, ale protože se mu náhle udělalo mdlo. Opřel se i jednou rukou, druhou se chytl za břicho. Začalo se mu dělat špatně, chtěl zvracet, ale nemohl. Chtěl omdlít, ale nemohl. O tom se v knížkách nikde nepsalo, že to bude mít vliv i na druhou stranu. Musel ji dát trochu své síly, ale netušil, že mu bude tak zle, až její pravá síla bude tu jeho vytlačovat. Mělo to být jen nastartování, ani poznala, co má hledat. Bylo mu opravdu zle. Nepadl na bok, nelehl si. Riacha k němu hned přiběhla, začala mu hladit záda, jako by mu to mělo pomoci. Nic neřekla, jen jej hladila po zádech, neměla tušení, co se tu děje, Lauraya se začala měnit, on byl na kraji zhroucení. Ale i kdyby se zeptala, ani jeden z těch dvou by jim neodpověděl.
Lauraya trochu povyrostla, aspoň se to tak zdálo, vlasy měla husté stejně jako Anchanio, jen je neměla celé černé. Vlasy spadající do obličeje, byly kratší a tmavě zelené barvy. Její černé vlasy byly zakončené jasně zelenou barvou. Když otevřela oči, její levá duhovka, byla jasně zelená a její pravá duhovka, tmavě zelená. Vlasy spadající ji do obličeje, ty tmavě zelené, ji také překrývali pravé oko, stejně jako Anchaniovi.
Ancahnio se náhle prudce postavil. Podíval se na svou sestru. Jeho moc v ní zůstala, sloučila se s její vlastní. Měla podobu přírodní linie, tak jak to našel v jedné knížce, odpovídalo si to, ale měla překryté pravé oko jak linie Temná. Jeho moc se sloučila s její, pravděpodobně to bylo možné, díky tomu, že mají stejnou krev.
Lauraya si přikryla uši a pevně sevřela oči. Anchanio se pousmál, pochopil, jak se cítí. Došel k ní a její hlavu schoval do svého objetí. On sám si ještě nezvykl. Chápal ji. Senlion a Riacha je sledovali. Lauraya nikde neměla šupiny, nebylo to vidět. Riacha se Senlionem se po sobě podívali, ale nic neřekli.