Kapitola 29
„Anie? Anie?“ něčí hlas, jako by ho volal z nějaké velké dálky. Ten hlas mu byl povědomý, znal ho, ale byl již hlubší. Chtěl se za tím hlasem vydat, ale nemohl, něco ho drželo dalek od toho hlasu, jako by mezi nimi byla zeď. Velmi tlustá zeď. I když jej ten hlas lákal, i když se za ním chtěl vydat, nemohl. Nemohl udělat ani krok. Rozhlédl se kolem sebe, byl v nějaké ponuré chodbě, chodidla ponořené v krvi. Chtěl zaječet, ale to také nemohl. Vedle něj leželo jeho tělo. Bylo to jeho tělo, ale na chvíli, jako by se proměnilo v tělo jeho syna. Jeho staršího syna, Agnola. I když si byl s Agnolem opravdu podobný, byli přeci jen trošku jiní. Měl pocit, že jednou vedle něj leží tělo Agnola a jednou zase jeho. Ten hlas ho stále volal. Byl daleko před ním, ale on za tím hlasem nemohl. Chtěl za ním jít, opravdu po tom toužil, ale nemohl. Něco ho drželo na místě, nějaká neviditelná lana. Nemohl ani zvednout ruce, přes ústa cítil nějakou pásku, ale nic neviděl. Byl spoután něčím neviditelným.
Měl strach, nelíbilo se mu tady. Chtěl za jít za hlasem, ale nemohl, chtěl jít pryč, ale to také nemohl.
„Kde to jsem?“ pomyslil si, ale když zaslechl svůj hlas, strnul. Mluvit nemohl, ale jeho myšlenky slyšet byly. Podíval se na tělo vedle sebe, bylo v embryonální poloze, smočené v krvi. Byla teplá, měl pocit, že musela teď vytéct z nějakého těla. Bylo to tu cítit krví. Začínal se mu zvedat žaludek, bylo to tu nechutné. Rozhlédl se kolem sebe, stěny byl černé, ale poznal že jsou na nich znaky, které neznal, byly napsány krví. Před ním byla světlá zeď, nebyla bílá, ale byla světlejší. Za ní se ozýval ten hlas. Za tou zdí ho někdo volal, ale on sám se nemohl ani pohnout, natož se vydat za tím hlasem. Hlas mu na jeho otázku neodpověděl, ale stále ho volal. Povzdychl si. Slíbil si, že se za tím hlasem dostane, ale ne teď. Hledal nějaký východ. Chtěl pryč. Opravdu už chtěl pryč.