Kapitola 24
Anchania stále bolela hlava, co víc, jejich věznitel se tu neukázal už několik hodin. Asi má něco na práci, kdyby byl mrtvý, je by jistě také zabili, takže čekal, že jejich věznitel, každou minutou přijde a bude si z nich dělat srandu, nebo ho zase nějak psychicky týrat, ale on stále nepřicházel, což v Anchaniovi vyvolávalo mírné obavy. Čekal na příchod věznitele, jako na příchod spasitele, sám nevěděl, proč sedí u mříží a vyhlíží ho. Nebylo by to tak, že by ho měl rád. Jen to byl jeho děd. Tak je samozřejmé, že jej bude vyhlížet. Navíc se ho chtěl ještě na něco zeptat. Ale na co? Zapomněl, na co se ho chtěl zeptat, ale věděl, že na něco chtěl. Třeba si vzpomene, až Anie přijde. Určitě si vzpomene. Navíc zklamal sestru i přítele. Ti teď seděli v protějším rohu a něco spolu domlouvali, nebo řešili. Anchaniovi to bylo jedno, věděl, že se na něj zlobí, tak se k nim nevnucoval a jen nenuceně vyhlížel svého děda. Třeba se mu povede vzít ho znovu ven a on to bude moci dokončit. A bude konečně klid. On bude doma u svých dětí a družky a jeho sestra s přítelem budou v bezpečí. Když je viděl, vedle sebe sedět a bavit se, napadlo ho, že oni tvoří poměrně hezký pár, jen by to chtělo, aby Senlion trochu přibral, aby nebyl jen kost a kůže. Vždyť je drobnější i než jeho sestra, i když byl o kousek vyšší, než Lauraya. Anchanio byl stále ale nejvyšší. Nikdy nepotkal někoho, kdo by byl vyšší než on, ale dospělosti dosáhl teprve před nedávnem, takže se není čemu divit. Na druhou stranu, Arikko byl rod elfů, kteří byly vždy vyšší než ostatní elfové. A on byl i na tento rod dost vysoký, najde tedy někdy někoho vyššího? Pochyboval. Rukou si prohrábl své vlasy. Měl je až k pasu, rovné a černé. Jeho sestře se již vlasy trochu narovnali. Až se ji narovnají úplně, bude z ní velmi krásná elfka, zelené melíry ji v černé opravdu sluší. Ke všemu, když je z linie Přírodních a je zelená dračice. Trochu se zarazil. Dodnes nevyčetl, jak to že je možné, že se rod draku Arikko, kteří mají i podobu elfa, se mohou rozmnožit s elfy. Vrtalo mu to v hlavě, ale když měli podobu elfa, asi tedy měli i podobné geny. Tedy měli nějakou výjimku a tedy mohli. Stále to ale pro něj byla záhada, kterou by rád rozluštil. Také netušil, proč on musí být z Temné linie. Vždyť z temné byla jeho babička, nikdy si nemyslel, že by to mohlo jednu generaci přeskočit. Možná, že to umocnilo to, že jeho matka byla čistokrevná v linie Přírodní. Jeho děd je za to nenáviděl a on nenáviděl svého děda za to, co dělal. I když od posledně k němu cosi cítil, pravděpodobně ho začínal mít rád jako svého děda. Tiše si povzdechl. Tohle nechtěl. Nechtěl ho považovat za člena rodiny. Nesnáší to jméno, nesnáší činy toho elfa, nesnáší toho elfa, tak pro by teď měl přijmout takového elfa do rodiny? I když mu byl opravdu hodně podobný, i když byl povahově skoro stejný, on byl drak a jeho děd ne. Jeho děd se prohřešil, zradil, zklamal. Není to jeho děd přeci. Možná mají stejnou krev, ale není to jeho děd. Nebude ho za něj považovat. Nikdy. Složil si hlavu do dlaní a tiše si povzdechl. Proč ho jen začínal mít rád? Dá se to nějak obrátit? Nepřijme ho do rodiny. Nikdy. Je to jeho krev, ale není jeho děd, prostě ne. Odmítal to přijmout.
„Doháje,“ zamumlal si tiše. Nemohl svého děda dostat z hlavy. Pořád přemýšlel nad tím, jak jeho děd mohl tak selhat.
„Ty bastarde!“ ozvalo se rozčileně z chodby. „Co sis myslel?“ přiřítil se k cele Anie mladší. Zle se podíval na Anchania, který jen tiše zakňučel, čím větší rámus, tím více ho bolela hlava. Pomalu se podíval na Anieho mladšího. Mlčel. Jen sledoval, jak Anie mladší odemyká celu, šahá po něm a za obojek ho vytahuje ven. Anchanio nebyl schopný nic udělat, ani říct. Jen sledoval, jak Anie mladší zase celu zamyká a jeho odhazuje proti zdi. Byl zcela nezúčastněný. Hlava ho teď bolela ještě víc. Byl divákem sám sobě. Nechal se sebou házet o stěnu, dokonce ani pěstím Anieho mladšího neuhýbal. Sledoval ho.
„Jak … jak jsi mohl? Můj otec teď všeho lituje? Víš jakou mi dalo práci ho přemluvit? Pche,“ vrazil Anchaniovi další ránu. „To já za tím vším jsem a ty mi to takhle kazíš? Jsem o rok mladší, než byl tvůj tatík! Má matka je člověk! Zatímco tvůj tatínek,“ odplyvl si na zem vedle sebe. „Byl drak a tvůj děd si ho vážil, já byl jen míšenec od jeho milenky! Snášel mne doma, protože jsem byl jeho syn. To bylo vše! Už.. už jsem to nemohl vydržet. Zjistil jsem, jako ho můžu jednoduše ovlivnit, protože můj otec není drak!“ zasmál se. „To já už odmala za tím vším jsem, víš? Můj táta by se nikdy nepostavil proti rodu Arikko! Ale dá se tak krásně ovlivnit. Ani nevíš jak!“ smál se jako šílenec, jako by se právě zbláznil. „A ty…ty malej spratku! Tvůj tatínek,“ udělal pošklebek. „byl Temný drak, tvá máti Přírodní. Pche, taková ostuda! A ty… ty … kazisvěte! Ty donutíš mýho tátu aby tě vzal ven! A pak se ho ještě pokusíš zabít? Máš štěstí, že to přežil. A i když si uvědomil, že tohle nikdy nechtěl, můžu si ho zase ovlivnit podle svého! A ty se mi do toho nebudeš už plést. O to se neboj!“ hodil Anchania proti zdi.
Anchanio ho jen překvapeně pozoroval, nechával se sebou házet proti zdi, nechával se mlátit.
„Začnu pokusy dřív, to nevadí. Ale ty mi už problémy dělat nebudeš!“ spěšně odemkl celu, vzal Anchania za obojek a hodil ho do cely. „Doufám, že se už připravuješ na konec!“ zakřičel vztekle naposledy a zavřel celu. „Doufám, že sis to tam venku užil. Už nic takového nebude!“ odešel pryč, nutno podotknout, že opravdu dupal. Nasupeně dupal při chůzi.
Anchanio se pomalu posadil a jen polkl. Takže jeho děd je v tom nevinně? On má jen popletené myšlenky? Naježil se trochu. Takže jeho srdce mu řeklo dobře, že ten elf není tak špatný. On vskutku není tak špatný, on je jen ovlivnění. O to víc, to už zde chtěl skoncovat.
Senlion se jen opřel o Laurayu, když to vše vyslechl. Ten, kdo jej tady dvacet let držel, ten koho považoval za svého nepřítele a nelidu, je jen vlastně nevinný elf hrdý na svůj rod a ovlivňován svým synem? Posledních několik dní pro něj bylo vskutku neskutečných. Dozvěděl se tolik věcí najednou, že je jen byl těžko schopný vstřebat. Byl rád, že je u něj Lauraya, která ho teď objímala. Byl za to vděčný, i když po dvaceti letech, kdy se ho nikdo nedotýkal, pokud ho nechtěl praštit, si v objetí byl nejistý a měl pocit, že každou chvilkou dostane nějakou ránu.
Lauraya se pro sebe musela usmát. Táta ji kdysi vyprávěl příběh o dvou bratřích, kdy jeden je zlý a druhý hodný. Vše až vyřeší jejich děti. Musela se pro sebe usmát, táta ji na to připravovat. Věděl, že to nastane. Ale proč tedy nikomu neřekl, že i on je drak? Uvědomila si tu úplnou podobnost mezi jejím bratrem a jejím otcem. A co si pamatovala, její otec byl také hodně vysoký, ona však tehdy byla mladá, těžko říci, jestli byl stejně vysoký jako Anchanio. A co víc, jejich babička prý také byla dost vysoká. Že by se temná linie vyznačovala i tím, že jsou nejvyšší z rodu Arikko? Začala na liniemi přemýšlet a spojovala si to s příběhy od svého otce. Vyprávěl ji mnoho příběhu, a jak se zdá, tak pravdivých. Poznávacími znaky nebyly jen odstíny očí, ale u Temných i výška, jak to tak vypadalo. Všimla si, jak Anchanio pevně sevřel své triko, přivřel zle oči a začal se pomalu zvedat. Tušila, co chce udělat, ale nevěděla, jestli ho dokáže zastavit. Jenže když už stál, nahrbený a opřený o lehátko, sama se ho bála. Vypadal nahněvaně a ona ho nechtěla více dráždit. Anchaniovi se pak ale podlomila kolena a on upadl. Zůstal klečet na zemi, vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Cítila to z něj. Cítila ten smutek i hněv. Nevěděla jak to Anchanio dělá, ale jeho pocity vždy vyzařovali i ven z něj. Okolí vždy vědělo, jak se Anchanio cítí. Byla to jeho velká nevýhoda, ale v něčem i výhoda.
„Můj syn,“ zamumlal Anchanio. „A dcera… Nesmí se o tom dozvědět. Jaký je bratr jejich zesnulého děda,“ s vypětím sil se Anchanio postavil. „Pro ně ..,“ zaťal zuby a narovnal se. „Pro mou družku,“ zaťal ruce v pěst. „Pro mou sestru,“ došel k mřížím. Pevně je uchopil. Trochu se nahrbil, zavrčel a kolem mříží se začala objevovat černá mlha. Senlion se od mříží poplašeně odsunul a Lauraya vyděšeně sledovala Anchania. Nevěděla, o co se snaží, ale děsilo jí to. Opravdu moc jí to děsilo.
Anchanio se, než se stihla mlha omotat kolem celých mříží, zhroutil na zem. Jednou rukou držel obojek, tou druhou si držel hlavu.
Senlion i Lauraya se k němu hned vydali. Lauraya si jeho hlavu dala do klína a Senlion mu masíroval spánky a kontroloval ránu na hlavě, která znovu začala trochu krvácet.
„Ty jsi idiot,“ zamumlal trpce Senlion, ošetřujíc mu jeho ránu.
Lauraya přitakala. „To ano. Víš, že TY svou moc používat moc nemůžeš a přesto to děláš,“ poplácala ho něžně při tváři, zuby však skřípala dost hlasitě.
Anchanio se na ni podíval. Chtěl se omluvit, ale nenacházel slov.
„Kdyby se jen na tebe dalo ale zlobit,“ usmál se Senlion. „Už jsi nás tu několikrát zachránil. A dokonce i svého děda,“ usmál se a převázal mu ránu, ještě tím předešlým kusem látky, i když by se nezlobil, kdyby si Lauraya ještě kousek trička odtrhla, ale nechtěl být nemístný. Jistě by od obou dostal pořádný políček.
„I když jen na chvíli,“ dodal smutně.
„To je pravda,“ přikývla Lauraya a držela Anchaniovi hlavu, aby sebou moc nešil.
Anchanio je oba sledoval, slzy na krajíčku. Myslel si, že se na něj zlobí, že mu chtějí nadat a místo toho, se tu teď o něj starají a ještě řeší, co vše udělal. Těkal pohledem z jednoho na druhého neschopen slova.
„Ale, ale, snad se nám tu pan veliký Temný drak nerozbrečí,“ poškádlil ho Senlion.
Anchanio zavrtěl hlavou a otřel si oči, jen co mu ránu převázal. „Ne,“ zamumlal. „Děkuji,“ polkl.
„ÁÁÁ, za co?!“ jeho sestra mu vrazila facku. „Koukej se probrat. Ani já ani Senlion nemáme sílu bojovat. Já nejsem tak statečná a on není při síle. Tak koukej bojovat za nás, ano?“ podívala se mu přímo do očí. Anchanio měl pocit, že mu jeho sestra vidí a do jeho prázdného žaludku. Tohle uměla jen jeho matka, a když ten pohled teď udělal i jeho sestra, chtělo se mu brečet o to víc. Na chvilku z ní měl opravdu nahnáno. Raději už mlčel a jen se posadil. Nechtěl, aby mu sestra věnovala ještě jeden matčin pohled. Díval se na své ruce. Nemohl se ani jednomu podívat do očí.
„A doma si to s tebou vyřídím, za tu facku,“ dodala nabručeně sestra. Opravdu teď vypadala i zněla jako matka.
„Ano, mami,“ špitl Anchanio.
Senliona i Laurayu to rozesmálo. „Jo mami?“ zeptala se nevěřícně, ale se smíchem Lauraya. „Dej si pozor na to co říkáš!“ smála se.
Anchanio by se nejraději propadl do země. Opravdu si myslel, že v tu chvíli promluvila jeho matka. Opravdu si to myslel!
Senlion se usmál a přebral si Anchania od Laurayi. Lauraya se usmála a poposedla si kousek dál, tak aby se mohla zády opřít. „Půjdu si na chvilku lehnout,“ usmála se na ně a položila se na zem. Stočila se do klubíčka a zavřela oči.
Senlion se postavil, pomohl se postavit i Anchaniovi a odvedl ho do protějšího kouta, kde si sedl, zády se opřel o zeď a Anchaniovu hlavu si položil do klína.
Anchanio se na něj podíval. Mlčel.
Senlion se usmál a začal ho hladit po vlasech. Anchanio se pomalu přetočil na bok a svůj obličej zabořil Senlionovi do břicha. I když to Senliona poměrně dost lechtalo, nechal Anchania, ten se ale pak začal posouvat výš a výš, až mu na klíně seděl a hlavu měl položenou na jeho hrudi. Musel být shrbený, vzhledem k tomu, že Anchanio byl vyšší, ale jak se zdálo, nevadilo mu to. Senlion ho jen nejistě objal a hladil po zádech. Anchanio se narovnal, podíval se na něj mírně z vrchu a sklonil se k němu. Hleděl mu do očí, opravdu z blízka. Měl pootevřená ústa, jako by chtěl něco říct, ale nic neříkal. Jen hleděl Senlionovi do očí.
„Kvůli těm očím,“ zamumlal Senlion. „Pamatuješ? Říkal jsi to, tehdy u toho stromu,“ špitl Senlion tiše.
Anchanio zavřel ústa a přikývl. „Ano, ‚kvůli těm očím, jsem se rozhodl o tebe bojovat‘, to jsem tehdy řekl. Ty oči se nezměnily,“ usmál se Anchanio a pohladil Senlionovu tvář. „Také jsem ti tehdy seděl na klíně. Ale byl jsem menší. Bylo lepší na tebe vzhlížet, než teď shlížet,“ tiše se zasmál, když mu Senlion vrazil malou ránu do zad.
„Byl jsi malé ošklivé elfátko,“ vyplázl jazyk Senlion.
Anchanio se smutně usmál. „Den na to jsi ale zmizel,“ povzdychl si.
Senlion jen přikývl.
„Bál jsem se, že jsi odešel, kvůli tomu co jsem ti řekl,“ začal ho hladit po hrudi.
Senlion vydechl. „To prosím nedělej,“ sevřel pevně čelisti.
„Prosím?“ podíval se Anchanio nechápavě na svého přítele.
„Nehlaď mne tam prosím. Ono to.. víš,“ začal těkat očima a červenat se.
Anchanio se zasmál a hladil dál. „Opravdu? Hm?“ naklonil se k němu blíž a věnoval mu polibek na krk. Cítil, jak se Senlion otřásl a vzdychl. Anchanio se mu podíval do očí. Měl je stále krásné jako dřív. Těšil se, až ho vezme domů, až ho upraví.
Senlion zavřel oči. „To… to co jsi mi tehdy řekl. Platí to? De facto jsi můj švagr,“ zkousl si ret.
„Ano,“ položil si hlavu na Senlionovo rameno. „Ano, platí to. Ale … nevím, jestli stále stejně silně jako tehdy. Mám rád i tvou sestru … mám ji rád hodně… ale nemyslím si, že tak jako tebe,“ přitiskl se k němu pevněji. „Že už nijak nezmizíš?“
„Nemám to v plánu,“ pevněji ho sevřel Senlion.
Anchanio jen vzdychl. Už jen to, že se k němu mohl tisknout, už jen to ho naplňovalo štěstím. Uvědomil si, že Senliona má raději více než si myslel. Jenže už měl družku, jeho sestru. Ale když tu u něj tak byl, měl chuť, opravdu velikou chuť.
„Chci tě sníst,“ zamumlal tiše, aniž by si to uvědomil. Měl slastně přivřené oči a jen se tiskl k Senlionovi.
„C-co prosím?“ překvapeně se podíval Senlion na Anchania.
„Emmm,“ zadíval se dolů kamsi do neurčita. „Jen… že jsem rád,“ zkusil to zamluvit, ale jeho hlas se střásl.
Kdosi na chodbě vykřikl, byl to hlas ženy. Anchanio se prudce postavil na nohy, až se mu zamotala hlava. Rychle se opřel o zeď, dokud se svět nepřestal točit. Pak se vydal k mřížím a snažil se vypozorovat, co se děje. Křik se ozval znovu a on poznal Riachu.
„T-to ne,“ špitl vyděšeně. Udělal krok zpět. Tohle nechtěl, přesně tohle nechtěl.
Za nedlouho se před ním objevil Anie mladší a za vlasy táhl Riachu. Anchanio tam stál jako opařený a sledoval svou družku. Sledoval, jak ji Anie mladší hází do cely k nim, i jak pak Anie odchází.
„Riacho!“ vykřikl vyděšeně a hned si k ní sedl a objal ji. Cítil, jak se třese, věděl, že pláče. Sám se také třásl, přesto ji pevně objal. Takže v tom lese to nebyla vidina ani halucinace. Skučně tam byla. Pevně ji svíral, opravdu pevně. Po chvilce ji začal hladit po zádech. „Jsi v pořádku?“ optal se starostlivě. Na ramenou cítil dlaň své sestry. Jen se na ni podíval. I ona se tvářila starostlivě.
Riacha přikývla. „A-ano. Omlouvám se. Šla jsem tě hledat, i když mne otec varoval,“ vzlykla. „Já.. já.“
Anchanio ji okamžitě začal konejšit. „A co naše děti?“ Zkusil změnit téma.
„Hlídá je táta,“ narovnala se a otřela si oči.
Anchanio se začal nečekaně nahlas a opravdu pobaveně smát. Lauraya i Senlion se na něj nechápavě podívali, zatímco Riacha se rozesmála také.
„Tvůj táta hlídá NAŠEHO Agnola?“ nepřestával se smát. „Tak … tak … to,“ smál se. „No to ho chci vidět, až odsud utečeme,“ nemohl se přestat smát.
Riacha se smát přestala a jen se usmívala. „On to zvládne. Říkal jsi, že je jako můj bratr, nemůže být hrozný,“ naklonila hlavu na stranu.
Anchanio se v momentě smát přestal. Podíval se na Senliona. „Riacho… tvůj bratr… je tady,“ ukázal ji Senliona, podvyživeného muže. Riacha k Senlionovi došla, prohlížela si ho. Podoba mezi nimi byla nesporná. Vypadali úplně stejně, jen se lišili v pohlaví. Anchanio je sledoval. Nechal je tam o samotě, nechal je tam spolu si promluvit a povyprávět si. On uchopil za ruku svou sestru a sedl si s ní naproti nim. Mlčel, jen je sledoval. Nechtěl je rušit, i když si tak moc přál obejmout Riachu. Podíval se na zem před sebe a ty dva tam nechal, ať si ti dva popovídají. Měli o čem.