Kapitola 23
Anie sebou trhl. Pomalu se posadil, bolela ho hlava, musel se do ní praštit. Podíval se po Anchaniovi, ale on tam nebyl. Po chvilce si uvědomil, že sedí za zemi, zamotaný do peřiny. Povzdychl si. Byl to sen. Na jednu stranu moc hezký na druhou stranu to byla noční můra. Opravdová noční můra. Nikdy by nevzal vězně ven, ani na východ slunce. Ani nikam. Chytl se za hlavu. Měl ji ovázanou. Trochu se zamračil. To nebylo dobré. Zkusil si obvaz sundat, ale nešlo to. Pomalu se postavil. Když již stál pevně na nohou, pomalu se vydal ke dveřím. Nemohl uvěřit, jak je na svých nohou nestabilní. Trochu se zamračil, jak moc se snažil soustředit na chůzi.
„Pane?!“ do místnosti vešel nějaký sluha a okamžitě chytil svého pána, který se zrovna řítil k zemi. „Pane Anio, to nesmíte! Ještě ne,“ opomenul ho a vydal se i s ním k posteli. „Měl jste štěstí, že vás zašel podkoní,“ sluha uložil svého pána do postele.
„Prosím?“ podivil se Anie.
„Podkoní vás i s jedním vězněm našel v lese nedaleko odtud,“ přikryl svého pána peřinou.
„A … Anch… tedy vězeň, je na tom jak?“ Anie se snažil posadit, ale sluha mu v tom zabránil.
„Dá se říci, že v pořádku. Stráže ho vzali zpět do cely, i když byl ještě v bezvědomí. Ale zdá se, že bude v pořádku pro vaše pokusy, pane,“ sluha se měl k odchodu.
„D-Dobře,“ Anie se už nepokoušel vstát ani si sedat, jen odevzdaně zavřel oči.
Anchanio zasténal. Nemohl se ani pohnout, hlava ho bolela tak, že se mu ani oči otevírat nechtěly. Letěl, měl možnost letět pro pomoc, i když ho to vysilovalo. Dokonce měl i pachatele. Mohl to vše ukončit. Jednou pro vždy. I když byl tak unešen krásným východem slunce, myslel realisticky. Mohl i s ním uletět. Taky to udělal. Letě s ním pryč. Když se motal lesem, aby nebyli tak na očích, aby nikdo nepoznal, že se snaží o únik, zahlédl něco nemožného. TO nemohla být jeho žena. Ne, to prostě Riacha. Vždyť byla pár dní po porodu. To ona prostě být nemohla. Ne. A vůbec, co by tu dělala. Jasně ji řekl, že až porodí, okamžitě s dětmi zmizí domů. Nebude na bojišti. A ona souhlasila. Ale proč měl pocit, že ji viděl? Letěl rychle, ona i rychle běhá. Mohl si ji splést s někým jiným. Ano mohl, ale… Chytil se za bolavou hlavu. To přeci nemohla být ona. Tak moc blízko u něj. Riacha… tomu nemohl uvěřit. Když ji zahlédl, ztratil koncentraci a narazil do stromu. Nebo si to aspoň myslel, protože pak si pamatuje jen bolest a teď je tady, na studené zemi, bolí ho hlava. Myslil si, že je zase ve vězení, ale bál se otevřít oči. Jen představa, že by ho pak hlava bolela ještě více, byla děsivá. Stále mu ale vrtalo hlavou, jestli tam venku byla skutečně Riacha. Nechtěl tomu věřit, nechtěl, aby byla tak blízko nebezpečí. Musel uvažovat racionálně. Nemohla tam být. V takové rychlosti by si jen těžko všiml. Měl jen vidiny.
Ale vidina, která mluví? Slovíčky „Miluji tě,“ si byl více než jistý. Slyšel to. Byl to Riachin hlas. Byla to Riacha. Vidiny přeci nemluví. Ne tak zřetelně. Nebo ano, mluví? Asi ano, byl tak vyčerpaný, že to byla jen halucinace. Jen vidina té, které mu nejvíce chybí. Ale fakt, že si těch pár sekund připadal opravdu šťastný, byl nevyvratitelný. Něco mu stále našeptávalo, že Riacha tam skutečně byla, že to nebyla jen halucinace. Nemohla to být jen halucinace. Byla to Riacha. I tak si nepřál, aby byla poblíž. I když chtěl, aby je někdo zachránil, nechtěl, aby to byla ona. Nebezpečí, které hrozí v táboře, jenom v táboře, je dostačující, nemusí být ve větším, jen kvůli němu. To by si nikdy neodpustil, kór když tam někde na něj čeká syn a dcera. Ona tu prostě jen tak běhat nemůže. A tečka.
Zkusil pomalu otevřít oči. Hlava ho sice víc nebolela, ale rozbolely ho oči.
„Jsi v pořádku, bratříčku?“ zeptala se starostlivě Lauraya
Anchanio polekaně vykřikl, chtěl se odsunout dál, ale za ním byla jen zeď a jeho hlasitým výkřikem ho hlava rozbolela ještě víc.
„Neboj, to jsem jen já,“ usmála se Lauraya. Anchanio si ji několikrát pořádně prohlédl, už se zdála být v pořádku, oddychl si.
„Hodili tě sem před asi dvěma hodinami jako mrtvolu. Krvácel jsi z hlavy, trochu jsme ti to se Senlionem ošetřili,“ usmála se Lauraya.
„Co se stalo?“ zeptal se starostlivě Senlion.
Anchanio se pomalu posadil, chytil se za hlavu, až teď nahmatal nějaký kus látky kolem své hlavy. Všiml si, že Lauraya má roztržené tričko. Ta látka na jeho hlavě, ten provizorní obvaz bude asi z jejího trička. „Jak to říct… Anie mne vzal na východ slunce. Zjistil jsem, že mohu i přes moc obojku používat aspoň křídla. Chtěl jsem i s ním uletět, nějak, kde bych jeho zavřel a vám se vrátil na pomoc. I když ten východ slunce byl také krásný. Jenže pak… v lese… zahlédl jsem Riachu … přísahal bych, že je to ona. I když je to nemožné, že? Nu a jak jsem byl překvapen, narazil jsem asi do stromu před námi. A místo pomoci… výsledek vidíte sami,“ držel si hlavu, jako by se mu měla každou minutou rozkočit.
Senlion se zasmál.
Anchanio jej probodl pohledem, i když byl rád, že se Senlion směje. „To není vtipný. I když se to tak může jevit!“ bránil se.
„Je to vtipné, ani nevíš jak. Ale musím uznat, že jsi dobře využil Anieho chyby. Ano, až na ten konec. Riacha. To je má sestra, že?“ naklonil hlavu na stranu Senlion.
Anchanio přikývl, ale hned toho zalitoval, když jej hlava rozbolela ještě víc.
„Už jsem ti to vše řekla. To našich rodinách. Tedy, co jsem věděla já. Jak to tak vidím, Anchanio toho ví trochu víc, nebo mi to tak přišlo posledně,“ podívala se vyčítavě na Anchania.
„Ano já vím, omlouvám se, měl jsem ti to říci,“ zněl pokorně, ale i bolestně.
Lauraya si povzdychla. „Teď už je stejně pozdě,“ objala Anchania.
Senlion je pozoroval. Mlčel. Nechápal, jak mohl Anie po dvaceti letech tvrdé práce udělat takovou chybu. Chvilku si myslil, že by se i Anie mohl napravit, ale tu myšlenku hned zavrhl. To bylo nemožné. Opravdu nemožné. Anie se jen tak nezmění. To poznal po dvaceti letech zde. V této cele.