Kapitola 21
Stál nad Senlionovým tělem, nemohl od něj odtrhnout oči. Nemohl, nebo nechtěl, to sám nemohl říci. Když viděl jeho podvyživené tělo, když už po několikáté přepočítal jeho žebra, když zjistil, že jeho kosti jsou na svém místě, vinil se z toho. Připadal si velmi provinilý. Navíc teď tu ležel v bezvědomí, taky kvůli němu. Jestli se mu Senlion omlouval za to málo, co mu provedl, co by měl udělat on teď? Trochu se bál, co udělá, až se probudí. Bude ho nenávidět? Udeřil ho opravdu silně. Vždyť už tu oba dva leží hodinu v bezvědomí. Jak moc velkou ránu dal? Jistě by to šlo i jinak. Nemusel je hned mlátit, ale nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo, teď měl ale hned několik nápadů, jak je uklidnit, ale už bylo pozdě, už tu leželi v bezvědomí. Aspoň že žijí, pomyslil si posmutněle. Pohladit Senliona po jeho mastných vlasech a usmál se. Na jeho hruď dopadla první Anchaniova slza. Anchanio si okamžitě otřel oči, když si uvědomil, že začíná plakat, nechtěl plakat, ne teď. Potřebovat je probrat, ale zároveň se bál je probudit. Jsou už v pořádku, nebo se budou chovat stejně? A když je probudí, pocítí jejich hněv dříve, jistě se na něj budou zlobit, je to samozřejmé, že se na něj za ty facky budou zlobit. Měl je varovat, teď si to vyčítal. Bál se v jakém stavu budou, jak moc hněvat se na něj budou. Pevně k sobě tiskl oční víčka. Měl pevně sevřené čelisti. Stále se nemohl rozhodnout, jestli je probudit, či nikoliv. Byly v bezvědomí jen chvíli. Za tu dobu se nikdo z opilosti nevyspí. Ale byla to opravdu opilost, ptal se sám sebe. Vypadali jako opilý, ale v ovoci mohla být i nějaká droga, která má podobné účinky jako alkohol.
Anie starší musil vědět, jak zareaguje, že on si ovoce nevezme a nedá ho Lauraye ani Senlionovi, dokud Anie starší něco z toho nesní. Zanadával si, že je tak čitelný, že jeho děd věděl, co udělá. Také musel vědět, že on si nedá, že nechá raději najíst je, že bude hlídat Anieho, jestli se nepokouší o nějakou podlost. Místo toho ta podlost byla v ovoci. Povzdechl si a svěsil hlavu. To je vskutku tak čitelný? Jeho děd musel přesně vědět, jak zareaguje. Je možné, že v tom byla droga, která měla přesně takové účinky! Povzdechl si znovu. Takovéto týrání bylo horší, než mučení bolestí. Psychicky nebyl moc odolný, nevěděl, jak dlouho bude moci vydržet mučení pomocí Senliona a Laurayi. O co hůř, ti dva si toho nebyli vědomi. Netušili, že ONI jsou ten mučící nástroj na Anchania. Ne nějaké řezání či mlácení. To oni ho mučili.
„Omlouvám se vám,“ omluvil se tiše. Těžko by ho slyšel někdo, kdo by stál vedle něj.
Pomalu otevřel oči a podíval se znovu na Senliona. Když spal, vypadal spokojeně, nic ho netrápilo. Jenže on nespal, on byl v bezvědomý po nehezké facce od Anchania. Přejel prsty po Senlionově hrudi. Každé žebro bylo nehezky vystouplé, břicho propadlé. Trápilo ho, jak jeho přítel vypadá. Jeho vzhled ho také mučil. Jeho děd si musel nechat záležet, však na něj také čekal dvacet let. Dlouhých dvacet let.
Anchanio přešel k mřížím. Pomalu. Nespěchal. Neměl kam. V půlce cesty se ohlédl na těla těch dvou Stále dýchali, to bylo dobré. Vinil se z toho, že je musel praštit. Nikdy nechtěl uhodit ani jednoho z nich. Opravdu nechtěl, avšak teď to udělal. Připadal si hrozně. Nedokázal by se na sebe ani podívat do zrcadla, ne teď.
„Bavili jste se tu?“ ozval se Anieho hlas odněkud z chodby. Byl to Anie straší.
Anchanio si odfrkl. Jeho výčitky i pochyby byly ta tam. To ON za vše může, Anie starší. Neměl by si to vyčítat, vše je chyba Anieho staršího. Ano, tak je to správně. On jim neublížil, to Anie starší!
„Tak bavili?“ zeptal se Anie znovu, když stál před mřížemi a od Anchania se mu nedostávalo odpovědi.
Anchanio se jen nehezky ušklíbl. Mlčel.
„Áá, dráček mráček s námi nemluví?“ Anie naklonil hlavu na stranu a zvídavě ho sledoval. Byl také pobaven jeho reakcí.
Anchanio se usmál, ale ne mile, zle se usmál. V očích měl opravdu zlé jiskřičky. Vzduch kolem něj byl plný napětí. Anie starší stále čekal na jeho odpověď, ale jak se zdálo, on odpovídat nechtěl. Chvilku se bál i jeho zlého úsměvu, ale jen do doby, než si uvědomil, že on umí také takový úsměv. Je to jeho vnuk, není se přec čeho bát. I když jeho vnuk je drak. Opravdový drak.
„Ale notak!“ napomenul ho něžně. „Svého děda bys měl poslouchat, opravdu měl,“ pokýval znamenitě hlavou. Dokonce se i podrbal na bradě, aby vypadal důležitě, jenže Anchaniův pohled se nezměnil. Anchanio stále působil nepřístupně se zlým úsměvem. Anie si povzdychl, s ním asi nebude tak snadná práce, jak si zprvu myslil. Zdá se, že to je opravdu černý drak, ten obávaný černý drak, který se jednou zbláznil.
„Tak dobrá,“ přikývl nakonec. „Jestli mi chceš něco říct, tak to udělej hned. Nemusel bych tě pak už poslouchat, nebo by oni,“ naznačil hlavou dvě těla na lehátkách. „Mohli být vskutku smutní,“ opřel se zády o protější stěnu.
Anchanio se na něj se zájmem podíval, jeho zlost na něm již nebyla znát, spíše působil velmi zaujatě. „Prosím, říkal jsi něco dědo?“ narovnal se a urovnal si vlasy. Díval se na něj, jako by se nic nedělo. Rozhodl se hrát jeho hru. Možná to bude i zábava. Konec konců, s tím obojkem se odsud jen tak nedostane.
„C-co?“ podíval se Anie starší na Anchania překvapeně. „Tys mne neposlouchal?“ snažil se vzpamatovat, a když se mu to po chvilce povedlo, usmál se. „Jen jsem se tě ptal, jak jste se tu bavili vy tři,“ složil si ruce na hrudil.
„Vskutku dobře. Jenže oni usnuli téměř hned,“ Anchanio se také zády opřel o zeď u mřížích a složil ruce na hrudi. Byl ke svému děda pravým bokem.
„Opravdu? Mě se zdá, že je tu někdo pomlátil, nebo proč má Senlion červenou tvář?“ nadzvedl jedno obočí jeho děd.
„Nu asi proto, že jsem mu muset dát facku. Byl poměrně dost dotěrný po tom ovoci. Muselo být opravdu kvalitní,“ podíval se na svého děda tak trochu spodem. Byl nahrbený, vlasy spadlé do obličeje, ale usmíval se. Nevypadal děsivě, spíše pobaveně.
„Facku? Jen jednu?“ přešlápl si Anie.
„Ano, jen jednu. Po tvé KAŽDODENNÍ stravě moc sil tedy nenabral,“ poznamenal významně. „Měl by ses o své vězně starat lépe,“ usmál se Anchanio. Nemohl mu zapomenout, co vše jeho děd provedl. Neodpustí mu to. Zlobil se na něj, nenáviděl ho, ale teď když hrál jeho hru, rozhodl se být tak trochu někým jiným. Pocit, že tam jeho sestra a přítel z dětství leží, protože jim Anie podstrčil ovoce s drogou, byl opravdu neúnosný, rozhodl se mu to touto malou hrou vše vrátit. Sám ještě netušil jak, ale věděl, že nějak to půjde. Bude muset.
„Asi jsem mu dával málo živin,“ přiznal Anie. „Pravda. Měl jsem ho vykrmit trochu lépe. Když nestojí ani za jednu facku,“ jednou rukou se podrbal na bradě.
„Vskutku,“ vydechl Anchanio. Byl naštvaný, opravdu hodně naštvaný, ale nemohl polevit. Nemohl dát svému vzteku průchod. Ani svému smutku. Ne teď! Slyšel, jak jeho srdce nahlas buší, jako splašené. Cítil, jako mu poskakuje hrudník v rytmu srdce. Byl nervózní. Sice nevěděl proč, ale byl. Začínalo ho to pomalu užírat. Snažil se vymyslit, proč je tak nervózní, proč při každém pohledu na svého děda se mu srdce rozbuší, jako by mělo běžet sprint pryč od těla. Kdyby to nebylo v takovéto situaci, asi by si pomyslil, že ho má rád. Trochu víc rád, ale teď to bylo zcela vyloučené.
„Měl bych to napravit, že?“ vzhlédl na svého vnuka, který se zdál být zamyšlen.
„Ano, to měl,“ podotkl bez zájmu jeho vnuk, Anchanio, který si právě dal pravou ruku na hruď, jako by se tam něco pokusil chytit, nebo ho tam bolelo. Anie ho se zájmem pozoroval, co to tam dělá, ale když se na něj Anchanio podíval pohledem napůl zlým, napůl plným bolesti, náhle nevěděl, co má udělat. I přes to vše, co s ním měl v plánu, byl to jeho vnuk. Jeho krev. A zdálo se, že mu něco je. A i kdyby, tak pokusnému králíkovy by se také mělo pomoci, pokud o něj nechce přijít, ještě před pokusy. Ale jak se jej zeptat, co mu je, aniž by byl odpálkován? Jak by se jej měl optat? Zeptat se ho narovinu? Pustit ho ven z vězení, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, pomůže mu to? Anie by si dal pár facek, když se nachytal, o čem to přemýšlí. Anchanio je jen krysa, které musí sebrat schopnosti, ne nějaký jeho miláček, o kterého by se měl starat.
Anchanio se podíval na svého děda. Ne, nemá ho rád. Nijak. Byl jen na chvilku zmaten, nic víc a nic míň. Nemohl by ho ani mít rád, někoho tak zbabělého a tak zlého, navíc doma má ženu. PRAVDA! Doma má ženu, tak proč uvažovat o někom tak příšerném, že? Anchanio jen sklopil hlavu a povzdechl si. Bylo špatné, nad čím začal uvažovat.
„D-dej ji i nějaké maso,“ vysoukal ze sebe po chvilce. Musel zase zavést konverzaci, nebo by se v těch myšlenkách mohl utopit a to by opravdu nebylo dobré. A i kdyby chtěl, jeho nenapraví. To prostě nejde.
„Uh?“ vzhlédl na vnuka. Proč na chvilku zauvažoval o tom, že by se o něj měl stara? Co to bylo za pocit? Neznal ho. „A-ano, měl bych,“ přikývl. Sice nevěděl, co odsouhlasil, ale musel si pospíšit pryč. Tohle nebylo dobré. Divný pocit. Opravdu to byl divný pocit. Chvilku něco podobného cítil ke své družce, ale pak ji zabil. Proč ten pocit musel pocítit i teď? Bylo to tím, že je jeho krve, nebo že je drak? Proč uvažoval o tom, že by se o něj měl starat? O jednoho špinavého vězně. „Mu-musím už pryč,“ vydechl rychle a otočil se, že půjde pryč. „Promiň,“ omluvil se. Sám se překvapeně zarazil. Omluvil se vězni? Opravdu je na tom tak špatně? Rychle raději zmizel pryč. To nebylo dobré.
Anchanio zůstal překvapeně stát opřený o zeď. Nesnažil se skrývat svůj překvapený výraz. Poměrně ho šokovalo to, že se mu jeho věznitel a děd v jednom omluvil. Chvilku si myslel, že se musel přeslechnout, ale vážně se mu omluvil? Kdo ví proč, ale jeho srdce jako by se v ten moment na chvilku zastavilo. Tiše se sesul k zemi a zůstal tam sedět. Ani nezkontroloval, jestli jeho sestra a přítel dýchají.
Po chvilce se postavil a vrazil si facku. Copak ho tak rozhodí jedna omluva? Měl by být lepší, měl by se více obrnit. Jedna omluva nikdy nikoho nerozhodila, tak by neměla ani jeho teď.