Cisa & Kurara

Když jsem se probral, ležel jsem na něčem tvrdém, neskutečně moc mě bolela hlava a zapáchalo to všude kolem výkaly a hnilobou.

Prvně jsem se chytil za hlavu v domnění, že bolest zmizí, ale nepovedlo se. Rozhlédl jsem se kolem sebe a byl jsem v cele. Naštvaně jsem zavrčel a pokusil se posadit. Šlo to těžce, ale po troše námahy se to povedlo. Opřel jsem se zády o studenou zeď. Všiml jsem si, že jsem celý od bláta a krve. Znechuceně jsem sledoval sebe a moje prostředí. Dokonce mi dali trochu slámy, asi abych se mohl vytřít jako zvíře. Bylo mi na zvracení, nejenom ze sebe, ale i z toho puchu kolem.  Doplazil jsem se k mřížím a pokusil se vykouknout ven. Zdálo se, že mě dali až do poslední cely, abych asi neděsil ostatní, kteří křičeli o to, aby je pustili. Byl jsem dost daleko, takže mi to nepřišlo nijak hlasité, i když na zintenzivnění bolesti hlavy to bylo dostačující. Odplazil jsem se do rohu, kde jsem se probral a podíval se ke stropu. Bylo tam malé okno, tak půl metru na půl metru, ale mě se zvedla naděje, že bych mohl utéct pryč. Cosi mi káplo na hlavu. Trhl jsem sebou a bolest hlavy o sobě dala znát ještě víc. Podíval jsem se nad sebe a zjistil, že tu je taková vlhkost, že se na stropě sráží voda a vlastně skoro všude. Nebyl jsem jen od bláta, ale byl jsem i mokrý. Znechuceně jsem si odfrkl, když jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Opět jsem se pokusil doplazit k mřížím, a když se mi to povedlo, rozhlížel jsem se kolem, jestli někde neuvidím své druhy, ale neviděl jsem. Takže buď utekli, nebo jsou mrtví a vzhledem k tomu, jak naše vojsko bylo unavené a poraněné, přikláněl jsem se k druhé možnosti. Tohle asi ani nemohli přežít a vlastně je zázrak, že já ano. Zamyslil jsem se, proč vlastně já žiji a ostatní ne. Na to jak mě bolela hlava, jsem byl schopný celkem jasně uvažovat, i když jsem měl chvilky, kdy jsem se chtěl stočit do klubíčka a umřít, ale poté jsem si řekl, že vlastně můžou žít, že mohli utéct a já bych měl vydržet a zničit toho člověka zevnitř. Měl bych jim pomoci odsud, abychom měli šanci vyhrát, i když ne moc velkou, ale měli. Bylo to naše území už od pradávna a lidé věděli, že sem nesmí, že to je naše území, že ho nikdy nedostanou, avšak na návštěvy sem jezdili celkem často. A jak mi řekl můj pán, sousedé s ním měli také problémy a jedni naši sousedé jsou také lidé, ale moc hodní lidé, tak proč tento chce mít vše a nespokojí se s tím co má?

Trhl jsem sebou, když někdo něčím kovovým přejel po mřížích. Tiše jsem si zakňučel, protože moje bolest hlavy mě přinutila vrátit se do reality.

„Copak můj elfík dělá?“ usmál se nějaký brunet na chodbě. V mohutné ruce držel meč, který byl teď namířený na mě, s ním pravděpodobně přejel přes mříže.

Prudce jsem se postavil po té jeho otázce, ale zavrávoral jsem, zamotala se mi má bolavá hlava.

Muž se zasmál. „Ale, ale. Elfíku, to nesmíš tak prudce,“ dodal ironicky. „Tvoji muži, nebyli moc silní,“ usmál se a začal si prohlížet svůj meč. Mně to vyrazilo dech, stále jsem doufal, že to přežili. Jeho slova mnou projela jak chladná ostrá ocel.

„Snad bys pro ně netruchlil?“ zasmál se. Bylo to snad ještě horší, než jsem si myslel. „Když mě budeš poslouchat a budeš hodný, budeš se mít i dobře, ano? Jen musíš být poslušný na slovo, pak bude dobře, věř mi,“ mile se usmál a mě se zvedl žaludek.

„Nikdy… nikdy… ty zmetku,“ ulevil jsem si a hned jsem toho zalitoval, když jsem dostal plochou stranou meče do boku. Sykl jsem bolestí. „Musíš být hodný a poslušný. A třeba tě přestane i bolet hlava, co já vím. Nevidím do budoucnosti,“ zasunul meč co pochvy, kterou měl přes záda. „Jsi docela pohledný elf, byla by škoda, kdybys byl moc zlobivý a já tě musel trestat. Nemyslíš? Taky si myslíš, že by to byla škoda?“ opřel se o mříže naproti mým a sledoval mě.

„Ne,“ odpověděl jsem tvrdě, snažil jsem se bolest hlavy odsunout do pozadí a věnovat se jemu.

„Ale notak, musíš být tak nepříjemný? Vždyť by to nebylo na škodu, ne? Měl by ses dobře, jen bys mě poslouchal,“ udělal smutné oči.

„Ne,“ nezměnil jsem odpověď.

„Jak tedy chceš, budu se tě každý den chodit ptát, uvidíme, kdy změníš názor,“ měl se k odchodu.

„Nezměním,“ řekl jsem tvrdě a sledoval jsem, jak se zarazil, a pak rychle odkráčel.

Opřel jsem se o zeď a sesunul jsem se na zem. Oddychl jsem si, že odešel, ale zároveň mě štvalo, že moji druhové a můj pán jsem mrtvi. Chtělo se mi brečet a neměl jsem k tomu daleko, vzpomněl jsem si, že já jsem byl ten, kdo rodinám oznamoval, že jsou jejich milí, manželé, druhové, otcové a synové mrtvi a teď budou žít v naději, že stále žijí, protože jim nepřišel další dopis o úmrtí. Stočil jsem se do klubíčka a tiše se rozplakal. Smutnil jsem nad smrtí mého pána i mých přátel a druhů. Litoval jsem, že jsem se kdy narodil, že jsem získal přátelé, abych je pak mohl ztratit. Litoval jsem, že jsem vylezl ze stanu v tu danou chvíli a říkal jsem si, proč jsem to neudělal déle, proč jsem déle nevykoukl, a také proč museli praštit mě. Raději bych byl mrtvý, než se takto trápit. Napadlo mne donutit toho krutého člověka, aby mě zabil, myslím, že jemu to vadit nebude, on asi moc v lásce elfy nemá, možná ho i potěší, že se nechám zabít a já se zlobit rozhodně nebudu, budu se svými přáteli a třeba pánovi začnu říkat jménem, jak si přál. Raději bych byl mrtvý. Opravdu bych byl raději mrtvý. V hlavě se mi rodil plán, jak toho získat. Usmál jsem se, když jsem si představil, jak se opět shledávám se svými přáteli. Pána to také bude těšit, že mu jsem stále věrný a že jsem věrný své vlasti.

Zanedlouho přišlo pět robustnějších mužů s nějakými nástroji a jeden nesl i nějaké lehátko. Posadil jsem se a sledoval je.

Ten, co měl lehátko, ho položil do roku celu a cosi tam začal montovat. Další 2 k lehátku položili nářadí a další dva mě vzali a vlekli mě k lehátku. Byl jsem z toho mimo, takže jsem si neuvědomil, že bych se měl bránit. Sledoval jsem, jak mě pokládají na lehátko. Když mě začali připevňovat k lehátku, uvědomil jsem si, že je něco špatně. Trhl jsem jednou rukou, oni to nečekali, takže jsem jednoho z nich shodil na zem. Pousmál jsem se, stále jsem měl větší sílu než oni, i když jsem byl smutný a unavený a oni měli svaly, že by s nimi mohly kácet stromy. Jenže jsem to asi neměl dělat, dva z nich na mě doslova nalehli a já se nemohl hnout. Zavrčel jsem na ně, ale nepomohlo mi to. Jen mě připoutali k lůžku a sledovali mě. Nesnažil jsem se vymanit z pout, jen jsem je sledoval a čekal, co udělají. Jeden z nich vzal nůž. Zaklonil jsem hlavu, abych mu obnažil svůj krk, ale on tím nožem rozpáral oblečení, ne mé hrdlo. Zvedl jsem hlavu a viděl svou obnaženou hruď. Muži měli přes hlavu nějakou kuklu a místo oblečení jen bederní roušku, aby zakrývala jejich intimní partie a zároveň, aby byli vidět jejich mohutné vypracované svaly. Protočil jsem očima, když mě jeden muž zatočil s bradavkou. Pomyslel jsem si svoje a mlčel, čekal jsem, co bude dál, jenže všech pět mužů se začalo zajímat trochu jiným způsobem, než jsem si myslel, že budou. Pak si ale asi uvědomili, proč tu jsou a přestali mé tělo hladit a laskat, ale vzali nůž a jemně jím projeli po mém břiše. Ucítil jsem ostrou bolest a pach krve. Hlavu jsem si položil na lehátko a stiskl zuby. Poté mě rána začala neskutečně moc pálit a štípat. Vzhlédl jsem, co s ní dělají a oni mi do ní sypali sůl. Po tvářích mi začali stékat slzy bolesti, avšak nevydal jsem ani jednu hlásku. Sledoval jsem, jak mi ránu rozevírají a zrníčko po zrníčku mi do ní sypou sůl, kterou tak ráda používala naše kuchařka na dochucování jídel. Hlavu jsem si opět položil na lehátko a představoval si něco krásného, ale ono to moc nešlo. Věděl jsem, viděl jsem, že mám ránu od posledního žebra, přes pupík až k podbřišku, byla šikmo, jako by časem chtěli udělat značku X, ale zatím tam byla jen jedna čára. Těch pět mužů, fascinovaných mým tělem a i tou ránou, najednou zbystřelo a podívalo se k oknu v mé cele. Já jsem se tam nedíval, nezajímalo mě, co se děje venku, zajímalo mě, kdy budu moci utéct, nebo kdy mě zabijí, nic jiného se mi na mysl nedostalo, nedovolil jsem to, nechtěl jsem vnímat tu bolest.

Uslyšel jsem křupnutí něčeho a pravou paží mi projela ostrá bolest, až jsem z toho vyjekl. Těch pět mužů se usmálo a ještě mou pravou ruku zkroutili jinak. Rána na břiše se stala nepodstatnou oproti mojí bolavé paži. Slz bolesti bylo najednou mnohem více a já už brečel naplno, jen jsem své vzlyky krotil.

Těch pět mužů se jen usmívalo a jeden hodil cosi těžkého do mého rozkroku, a jak jsem sebou leknutím trhl, pravou paži jsem si ještě ke všemu vykloubil a doslova vykřikl bolestí. Muži se začali smát a moji pravou paži uvolnili z pout. Znatelně jsem si oddechl, když mi paži dali k tělu. Jenže, mi k zápěstí pak přivázali nějakou ocelovou kouli a dali z lehátka dolů. Zkusil jsem nevykřiknout, kupodivu se mi to povedlo, ale byl jsem jen tak tak, abych nezačal řvát bolestí. V duchu jsem si říkal, že to je lepší než, sloužit tomu lidskému zlosynovi.

Muži mne najednou odpoutali, sundali mi ze zlomeného zápěstí závaží, shodili mne z lůžka a začali balit. Já jsem vykřikl bolestí, protože jsem dopadl na poraněnou ruku. Smutně jsem si povzdechl, když jsem si uvědomil, že tady budu navždy s bolestí.

Jeden muž, asi omylem, upustil nějakou tyčku a kus látky. Když za sebou zavřeli celu a zmizeli, natáhl jsem se pro to a zpevnil si tak aspoň zápěstí, i když jsem věděl, že mi to k ničemu moc není, když mám vykloubené rameno. Zády jsem se opřel o chladnou a mokrou zeď. Pomalu mi vše docházelo a já se tiše rozvzlykal.  Přišel jsem o vše, co jsem měl, a že jsem toho moc neměl. Jediné co mi zůstalo, byla víra, že aspoň někdo z vojska unikl, že je všechny nezabili, ale byla to tak slabá víra, že neměla skoro význam. Uvědomil jsem si, jak mi moc na mém pánovi záleží, jak je můj vládce pro mne důležitý. Zdravou rukou jsem si otřel slzy a přesunul se na slámu, šel jsem si lehnout. Smutnil jsem nad tím, co se stalo, ale doufal jsem, že se mi dostane sil, opět se postavit na nohy a shledat se se svými blízkými, ať tady nebo tam; podíval jsem se nahoru. Na stropě bylo několik kapek vody, ale já jsem si místo plesnivého ošklivého kamenného stropu představil azurovou modř nebe a svoje přátele u sebe.  Něco jako by mě zahřálo u srdce, bylo mi tak dobře a dokonce jsem se ponořil i do říše spánku, i když byl neklidný.