Kapitola 19
O několik hodin později, kdy se už jeho sestra uklidnila, kdy se Senlion se vší pokorou za vše znovu omluvil, kdy už měli opravdu veliký hlad, se před mřížemi znovu objevil jejich děd. V jedné ruce měl ohromný tác naplněný nejrůznějším ovocem, v druhé nesouc něco jako židličku. Anchanio se postavil před svou sestru a Senliona, které byl rozhodnut za každou cenu bránit. Anie se rozesmál a posadil se na stoličku. Několikrát si prohlédl tác s ovocem, vzal si z něj několik kuliček hroznového vína a tác jim podstrčil mezi mřížemi do cely. Anchanio ten tác pozorně a podezřívavě sledoval. Nechtělo se mu věřit, že jim jen tak dá jídlo. Sledoval, jestli ty hrozny sní, ale on je vskutku snědl. Chvíli svého děda ještě pozoroval, jestli se mu náhodou neudělá zle, nebo jestli rychle neodejde. Jenže se k ničemu neměl, tudíž to ovoce zkažené asi nebude. Vzal tác a donesl ho k sestře a Senlionovi. Posadil se před ně, nechal je jíst ovoce, sám si nevzal a sledoval svého děda, jestli se jim nechystá udělat něco nečekaného a nemilého. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, jako by bylo něco špatně, něco opravdu hodně špatně. Mezi prsty si pohrával se stéblem slámy, které našel na zemi a snažil se vymyslet, co je špatně. Jeho děd je jen se zaujetím pozoroval, jako by byla nějaká zvířata. Jako by byli šelmy, kterým hodil flák masa. Stále se mu nechtělo věřit, že to ovoce je neškodné, ale žádné následky na něm neviděl, žádné divné věci se s jeho děda neděli. Je tedy opravdu možné, že tomu ovoci nic není a on jim jen přinesl jídlo, aby neměli hlad? Pořád tomu nechtěl věřit, stále měl pocit, že je něco špatně. Jenže jeho mozek nemohl najít nic, co by bylo špatně. Sám si chtěl vzít ovoce, najíst se, ale nedokázal odtrhnout oči od svého děda. Stále měl pocit, že když se k němu otočí zády, něco mu provede, něco se stane, ale zároveň měl hlad a chtěl se podívat a svou sestru. Slyšel jen, jak si jeho sestra a Senlion pochutnávají na ovoci, kterého bylo dost i pro čtyři elfy. Myslel si, že když se otočí s Aniemu staršímu zády, nebude to dobré a on by něco udělal, někomu ublížil. Opět cítil, jak se v něm hromadí všechen ten vztek na svého dědu. Za to, co udělal v minulosti, co dělal teď a co se i chystal udělat. Nemohl mu odpustit, že se dal na špatnou stranu, že se nechal svést z dobré cesty, že je teď ten zlý. Že dokonce dokázal nechat zabít svého syna, že mučil svou vnučku. On se za jeho vnuka nepovažoval, i když si byli podobní a v některých ohledech i stejní, stále se za jeho příbuzného nepovažoval. Už jen tím, že on byl drak a jeho děd ne. Draci byli vždy plaší. I k těm, které milovali. Takový on byl jako dítě, ne teď. V tomto ohledu byl více elf než drak. Plachý byl, co se týče jeho citů, ale byl i drzý. Opravdu hodně drzý, byl si toho vědom, a také věděl, že to je tak jeho elfí část, nebo spíše po dvaceti letech hledání svého původu a přítele se drzým stal, protože musel, nemohl být ten plachý. Nic by tak nezjistil. Když si uvědomil, že i když je drak, že je z té obávané temné linie, že se nebojí, chvilku se bál, aby se nezbláznil a nedopadl jako jeho předek, který se zbláznil. Zatřepal hlavou, on nebyl ten, který se zbláznil, i když byl z nejsilnější linie, také z nejbojovnější, nemusel dopadnout zle. Mohl by toho využít, aby odsud dostal svou sestru a přítele. Senlion by měl vidět svou sestru a svého otce. I když Senliova matka umřela, jeho otec stále žije. Přivřel oči, jako by šel spát, ve skutečnosti si všiml, že se nohy jeho děda mírně klepou, tak na ně zaostřil. Ale Anie starší si toho musil všimnout, protože třas téměř hned zmizel. Podíval se do očí svého děda a ten se usmál. Anchanio si uvědomil, že jeho děd ví, pod jakým dozorem je, co Anchanio hledá, na co čeká. Nic však neřekl, ale opravdu zeširoka se usmál, ještě více než před chvilkou.
Anchanio se, i když klečel, nahrbil. Také nic neřekl, mluva jejich těl pro ně dva byla dost srozumitelná. Jestli to bylo tím, že si byly podobní nebo měli stejnou krev, nikdo říci nemohl, ale jedno bylo jasné. Bylo to, jako když spolu komunikují dvě šelmy. Beze slov. Bez náznaku boje. Při tom jejich spor, jejich nenávist vůči tomu druhému byla jasně zřetelná. A ani jeden se nechtěl vzdát. Ani jeden nenaznačil, že na toho druhého zaútočí. Dívali se navzájem do očí a tím jako by si říkali, kdo je tu ten dominantní, kdo je tu ten, který se nevzdá. Byl to tichý a nenásilný boj, boj, který ani jeden z nich nemohl vyhrát. Boj vůlí. Anchanio měl velikou chuť se ušklíbnout, ale neudělal to, bral to jako slabost. Nepohnul ani brvou, jen sem tam mrkl. Jeho děd byl to samé, nehnul se, jen sledoval svého vnuka. Sílu vůle měli stejnou, ani jeden se nevzdával, ani jednoho nezajímalo, co se děje kolem nic. Kdyby se hrad, nebo kde to byly, začal bortit, neutekli by, stále by se sledovali, aniž by se pohnuli, aby si zachránili život. Tak moc na sebe byli soustředění, tak moc to brali vážně. Kdyby se jeden z nich pohl, byť jen o píď, byla by to ostudná prohra. A ani jeden prohrát nechtěl. Ne teď.
Zůstali tak dokud k Aniemu staršímu nepřišel nějaký muž a nezačal mu něco špitat do ucha. Anie starší se usmál na Anchania a začal se věnovat tomu nově příchozímu. Anchanio si pro sebe tiše zavrčel a zauvažoval nad tím, jak dlouho by tam byli schopni takto být.
Anie starší e rozesmál a postavil se. Jen mile Anchaniovi zamával a vydal se pryč, židličku tam nechal.
Anchanio ho jen sledoval, jak odchází.