Kapitola 16
„Jak se opovažuješ, ty..,“ vrazil mu ještě jednu facku a spěšně se vydal pryč z cely. Anchanio si jen oddychl. Sice neřekl vše, co měl na srdci, ale na tohle Anie jistě nezapomene.
Senlion ho jen vyděšeně sledoval, nemohl mluvit, nebo nechtěl mluvit. Když viděl, jak se umí rozčílit, nechtěl ho snad ani dráždit svými otázkami.
„Bude to v pořádku,“ usmál se na sestru.
Lauraya se jen pousmála a přikývla. Byla z toho vyplašenější, že Senlion. I když věděla, co Anie provádí a provedl, stále to byl její děd a ona by si nedovolila na něj být zlá. Nemohla na něj být zlá, protože byl tak podobný Anchaniovi i jejich otci. Ti tři byli jako trojčata, byli si neskutečně moc podobní. Ale jejich děd nechal jejich matku i otce zabít, to mu nikdy neodpustí, ale když se podívala na svého dědu, viděla v něm Anchania i otce a to ji zabránilo být na něj jakkoliv neurvalá. Nemohla si to dovolit na svého příbuzného. Byl ráda, že Anchanio tuto zábranu nemá, že je schopen říci, co má na srdci. I když byl mladší než ona, byl odvážnější, což na elfa jejich rodu bylo nezvyklé. Jenže on musel, on ji bránil, on se musel potýkat s ním, že se mu vrstevníci smáli, když jim nemohl sdělit příjmení. Po tom, co unesli Senliona se začal bránit sám s vírou, že ho někdy najde. A hle! Tady byl a žil! Byla ráda i za Anchania, že je Senlion v pořádku. Nicméně, představa, že tu je kvůli nim, kvůli jejich původu a schopnostem, ji děsila. Připadal si jako v kleci, nemohouc nic říct ani udělat. Kdyby nějak mohla sundat Anchaniovi obojek, mohl by tak probudit svou sílu, jistě by ji už byl schopen ovládnout. Ona měla schopnost, kterou ale mohla uplatnit na svého bratra. Dokázala zkrotit to zvíře v něm, dokázala ho ovládnout a přivést zpět k rozumu. Věděla také, že nastane chvíle, kdy se bude moc ovládat sám. Ona v sobě tu divou šelmu již zkrotila. Oba dva podělili schopnost po matce, ale oni ji mají ještě silnější. Jejich matka ji nemohla používat, a když, padla na zem k smrti vyčerpaná, jim to ale bere míň sil. U Anchania je to zatím emociální, neumí to zvíře v sobě ovládnout, ani vyvolat. Ona už ano. Jí to naučila jejich matka. Teď byl čas naučit to i Anchania. Jejich otec uměl jen přinutit rostliny růst rychleji, plody nechat rychleji dozrát, dokázal zkrátka přinutit přírodu, aby si pospíšila. Sledovala svého bratra. I když byl otci opravdu hodně podobný, měl i jeho odvážnou povahu, schopnosti měl po matce. Zadívala se stranou. Ona je celá matka. Není svému bratrovi ani pořádně podobná. Dokonce nemá ani tolik odvahy jako on. Rod Arikko byl poměrně jednotvárný, všichni si byly dosti podobní, ale stále se lišili. Rod Arikko. Její rod. Když to dobře půjde, už nebude muset skrývat, kam patří. Bude konečně moci nahlas říci jméno svého rodu. Otázkou však je… jestli to tu přežijí. Její zrak spočinul na Senlionovi, muži který byl jen kost a kůže. Doslova. Přežil to tu dvacet let, ani o rozum nepřišel. Když to přežil on, oni musí také. Pro něj. Pro jeho otce. Pro jejich zemi. Musí to přežít a přežijí to! Protože musí.
Pak ale zase někdo přišel do cely. Všichni tři si zatím přemýšleli nad svým, takže ani nevnímali, že se někdo k celé blíží. Ze zadumání je vyrušil až hluboký hlas. „Ach, dostal jsem nápad,“ zasmál se vysoký elf. Vrátil se sem jejich děd. „Pro elfi rodu Arikko je hrdost mít dlouhé havraní vlasy, že?“ zasmál se a došel k Lauraye. „Tak mne napadlo, co bys dělala, maličká, kdybych tě ostříhal a vlasy ti obarvil,“ smál se a hladil ji po tváři.
Anchanio se na něj šokovaně díval. On byl také z rodu Arikko, také měl dlouhé havraní vlasy.
„Asi bych tě tím ponížil, že?“ usmál se na ní. „Nebo bych ublížil spíše tvému bratrovi?“ Anie se podíval na Anchania. „Tobě by vlasy dorostly a barva odrostla, ale co tvůj bráška, netrápilo by ho to?“ Zasmál se a přešel k Anchaniovi. „Nebo by můj vnuk chtěl ostříhat místo mé vnučky?“ usmál se a pohladil jeho tvář. „Nelíbí se mi tvůj obličej. Už jen proto, že jsi mi tak podobný. Cožpak se neumíš usmívat? Musím uznat, že jestli vypadám aspoň trochu jako ty, když se mračím, musím uznat, že jsem asi děsivý. Ale vskutku mne irituje tvůj obličej. Ani nevíš jak!“ posadil se na kraj jeho lehátka. „Hodně mi připomínáš mého syna. Ale on věděl, kdy mlčet víš?“ usmál se na něj.
Anchanio se na něj stále mračit, nemluvil, protože kdyby něco pronesl, věděl, že by to moc slušné nebylo. A také nechtěl, aby jeho sestra viděla jeho pravou podobu. Navíc měl na sobě obojek, který mu v tom bránil, ale věděl, že kdyby chtěl, mohl by se částečně proměnit, ale pravděpodobně by pak i pozabíjel své přátele, kdyby unikl. Neřekl sestře, že toho démona v sobě ovládl, neřekl ji, že má podobu černého draka. Slyšel legendy, že jednou černý drak zničil mnoho vesnic a lidé z jeho rodu toho draka zastavili a tak získali svou moc, ale nevěděl, co je na tom pravdy. Věděl jen, že nechce, aby ho sestra tak viděla, aby věděla, že ten démon z legend opravdu existuje a je v něm. Jeho sestra měla podobu zeleného draka, o kterém se mluvilo jako o přírodě samotné. Jejich matka byla bílý drak, nevinnost sama. Věděl, že tu schopnost má po matce, ale nevěděl, že se ten drak může měnit. Myslel si dobu, že to je jen démon v něm, ale matka mu jednou řekla, že je potomek elfa, který toho draka zabil a tak se dědí v její linii podoba draka, že oni jsou ti legendární draci, ale že by se tou schopností neměli chlubit, tak nikomu neřekl, že on je TEN černý drak. Nikdo neví jakou má schopnost, jen jeho sestra ví, že je v něm něco zlého, párkrát, když se neovládl, dokázala ho zkrotit, protože sama je drak. Věděl, že ona tuší, že je drak, doufal však, že neví jaký. Nechtěl ji to ani říct.
Podíval se do očí svého dědy. „Ty zmetku,“ zasyčel. Rozhodl se riskovat. Bude muset ukázat svou pravou podobu, jinak se odsud nedostanou. Věděl, že se jej pak sestra zřekne, Senlion zapomene na jejich přátelství, že se mu budou ostatní stranit.
„Sundej.. sundej mi ten obojek a já ti ukážu svou moc,“ podíval se na něj. V duchu se ušklíbl, když si představil svého děda jako černého draka. Až děsivě se to k němu hodilo.
„To víš, že jo. Jednou možná, ale dnes to nebude. Tvá moc mě však zajímá. Zítra, zítra možná. Dnes mám naplánováno něco jiného,“ pohladil ho po vlasech. „Máš je hebké, na muže až moc. Ty jsi musel zdědit po matce, ta je měla také hebké, že?“ ušklíbl se.
„Sklapni!“ zasyčel Anchanio hlasitěji. Nechtěl od něj slyšet o své rodině už ani slovo, ani o svém rodě. Měl na vše tak pokřivený pohled, až se mu z toho dělalo opravdu zle. „Chápu dobře, že se mne bojíš? Mne s přirozenou mocí?“ ušklíbl se na svého dědu. Cítil, jak se třese, to pro něj nebylo nové, ale pocit který při tom cítil, byl pro něj neznámý. Hněval se, ale měl pocit, že cítí hněv ještě někoho jiného, jako by se na jeho dědu hněval i ten démon v něm. Nebo odmítal přijmout, že by byl tím drakem on Sám? Představoval si v sobě démona jako obranu před tím, že tím démonem je on sám? Pociťoval snad teď svou pravou sílu? Nemyslil si, ale že by se moc dala spustit hněvem, ale jak známo černý drak se uměl jen hněvat. Takže nakonec je opravdu drak? Opravdu matčina linie byli draci? Ale drak byl jen mystické zvíře, něco o čem se vedli jen legendy. Konec konců, vypadal přeci jako elf. Na druhou stranu, jeho sestra se uměla proměnit do zelené dračice. Jednou ji viděl, ale ona si toho nevšimla, on ji jen sledoval. Tehdy si myslel, že to byl jen sen. Ale teď si tím není tak jistý. Tím víc bylo divné, jak moc jeho sestra byla plachá. Nebála se jen, když foukal vítr, což na ní bylo zvláštní, ale na druhou stranu krásné. „Dej… dej mi dolů ten obojek. Má moc… bude tě zajímat, můžeš si ji klidně i vzít,“ ušklíbl se. „Pokud to dokážeš, samozřejmě,“ trpce se zasmál. „Ukaž mi jak moc velký jsi hlu-.“
Anie se naštval a jednu mu vrazil. „Proč bych to neměl dokázat? Jsi nějak hrr do toho se zbavit své moci, své cti! Nebránil jsi svůj rod před chvilkou?“ vyštěkl na něj.
„Vím, že mi mou moc nevezmeš, proto říkám, zkus to!“ zasmál se.
„NE!“ vykřikla jeho sestra. Zdá se, že pochopila.
Anchanio se podíval na svou vystrašenou sestru. Usmál se na ni, ale když viděl, jak vytřeštila oči, trhla se sebou a stáhla se ještě více do klubíčka, začal přemýšlet, jestli ten jeho nápad byl dobrý. Teď když viděl, jak se jeho sestra bojí aniž by se přeměnil. Polkl a začal silně uvažovat, jestli to byl opravdu dobrý nápad. Podíval se na Senliona, který vypadal zmatený.
Nakonec si jen povzdechl. „Ale… Ale pojďme jinam, tam ti ukáži svou moc,“ podíval se stranou. Pálila ho tvář, kam ho před momentem praštil jeho děda. Bolelo ho u srdce, když viděl svou sestru vystrašenou a Senliona tak zmateného. Možná, když byli děti, měl mu to vše říci, přeci jen, tenkrát ho viděl v knihovně, jak řádil.
„Copak? Nechceš jim vyzradit své malé tajemství? Neboj se, znám tvou moc, těch dvacet let jsem tě sledoval. Proto to trvalo tak dlouho, čekal jsem na správnou chvíli,“ zasmál se. „Bojíš se sám sebe? Že bys jim mohl ublížit, nebo jen nechceš, aby tě tak viděli? Bububu!“ zasmál a při mluvení dělal různé pošklebky.
„Ty.. zmetku,“ ulevil si. On to věděl. Věděl o jeho moci. Teď začalo dávat smysl, proč šel po něm. Věděl, jaká zrůda je. Věděl co je zač. Uvnitř se třásl strachy, byl vyděšený, ale zároveň velmi naštvaný. Sledoval svého děda. Kdyby se temného draka, ne sebe naučil ovládat dříve, nemusel tu Senlion ztvrdnout dvacet let, dlouhých dvacet let! Teď byl naštvaný hlavně sám na sebe, protože toto vše je kvůli němu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Stále ho na hrudi pálili rány, ale vztek na svého děda a na sebe sám byl větší, skoro tu bolest necítil.