Kapitola 15
„Abych nezapomněla, Anchanio. Tvá družka již porodila,“ podívala se na bratra.
Senlion i Anchanio se na ní podívali, v rámci možností tedy.
„Tvé druhé dítě je holka. Jmenuje se Riacha,“ trochu se oklepala. „Nemohli ste vybrat lepší jméno?“ podívala se nejistě na bratra.
Anchanio si oddechl. „To je dobře. Přála si holčičku. A já jméno nevymýšlel, ne pro dívku. Víš, jak umí být Riacha někdy hrozivá, tak jsem ji nechal, ať si ji pojmenuje po sobě,“ ušklíbl se.
„Gratuluji,“ vydechl Senlion. Byl tu dvacet let zavřený, nechybělo mu, že není venku, myslil si, že když tu bude mlčky trpět, ochrání tak svou rodinu, ale jak teď pochopil, i kdyby se vzpouzel, nezabili by ho. Teď začal opravdu moc toužit po pohledu na otce, na modré nebe. Zkusil trhnou rukou, ale pouta se nepovolila. Jako by do něj teď někdo vlil novou sílu, novou odvahu a touhu dostat se ven. Tiše si pro sebe vrčel a vší silou se snažil pouta přetrhnout, ale nešlo to. I když byla kožená, musela být něčím vytužená, protože je nedokázal přetrhnout. Nebo byl již tak zeslabený. Tiše si povzdechl. Přeci jen je nemožné se odsud dostat.
Anchanio hleděl do stropu. Mlčel. Ten sen, kdy byli hlídacími psi, kdy je přišli zachránit, kdy konečně dovedl svou sílu ovládnout. Ten sen byl tak příjemný. Dokonce měl pocit, že vidí i pána. Věděl, že to byl jen sen a toto je realita. Přivřel oči. Jak jen by si přál, aby ten sen pokračoval. Chtěl se podívat na nebe, ale místo nebe tam byl jen tmavý strop, ze kterého padaly kapky stažené vody. Nemyslel si, že vězení je až tak vlhké. Chtěl na místě umřít, ale zároveň chtěl obejmout svou ženu a děti. Tak moc se k nim chtěl vrátit, také chtěl Senliona dovést domů. A i sestru. Agnol, jeho syn, měl přeci jen radši svou tetu než svého otce, tedy aspoň si to Anchanio myslel. Lépe řečeno, Agnol poslouchal JEN svou tetu. Ale vrtal mu v hlavě ten jeho sen. Nebo to byl skutečnost a toto je sen? Ne, tohle je skutečnost. Tamto byl jen krásný sen, který se ovšem nikdy nevyplní, i když by nebylo od věci, aby je pán přišel zachránit. Nemyslil si totiž, že by je tu jen tak nechal. I svého syna celých dvacet let hledal. Senlion… Ano, Senlion. Jediný jeho přítel. Někdo koho unesli, jen proto, že je z velmi starého a uznávaného rodu. Jen proto, že tu jsou lidé, kteří jim záviděli, kteří chtěli jejich moc pro sebe, aby mohli vládnout světu. Jen proto, že existoval jeden elf, který ostatní zradil, jen proto, že mu jeho VLASTNÍ rod přišel zbytečně milý a silný. Elf Anie. Nikdy neslyšel, že by byl zabit. Je tu možnost, že stále žije? Ten, který je zradil? Cítil, jak se v něm hromadí vztek, jak mu před očima rudne svět. Jestli Anie žije, zničí ho. Jakkoliv jak bude moci.
Lauraya sledovala svého bratra. Viděla, že je zamyšlený, i že se v jeho očích lesknou slzy. Tušila, jak se musí cítit. Kvůli němu unesly jeho jediného přítele, on se z toho nikdy vinit nepřestal. Vždycky si to dával za vinu sobě, ona to věděla, ale nemohla s tím nic udělat. A teď tu je připoutaný a má si vybrat mezi smrtí a pokusnou krysou. Ještě musí myslet na ní a Senliona. Věděla, že on bude dělat vše proto, aby ostatním nepřidělával starosti a zároveň, aby ostatní ochránil. Byl zkrátka takový. A i když si to neuvědomoval, jeho družka ho za to milovala. I když věděla, že nikdy nepřestane myslet na Senliona. Lauraya musela uznat, že někdy ze švagrové měla opravdu strach, nikdy neviděla, aby žena byl takto od rány. Nikdy neviděla tak svérázného tvora. Někdy měla dojem, že se jí bojí i její vlastní otec.
„Ty, Laurayo. Zajal tě elf?“ zeptal se z ničeho nic Anchanio.
„Uh.. Ano, myslím, že ano. Divné, že?“ naklonila hlavu na stranu.
„Ani bych neřekl,“ zavrčel zle Anchanio. „Anie… nikde nebyly zprávy o tom, že zemřel. AAAAA, ty elfí hovado! Kde jsi? Koukej se ukázat!“ začal vztekle ječet na celé vězení.
„Ale ale. Kdopak si mne žádá?“ vešel do cely elf nepodobný Anchaniovi.
„Ty elfí hovado, kupo hnoje,“ začal chrlit nadávky a v poutech se svíjet.
„Ale! Tak se svému dědovi neříká,“ napomenul ho. Anchanio chtěl do svého snu, kde byl jeho děd hrdinou, ne zrádcem. „Jsem rád, že vás tu mám,“ pohladil Anchania po tváři.
Senlion se na ně jen vyděšeně díval. Jak moc se toto ještě zamotá? Opravdu je to jeho děd? Už chápal rozsah jeho nenávisti. Nejenže byl ze stejného rodu, byl s ním dokonce příbuzný. Pochopil, jak moc to jméno musí nenávidět, jak moc musí nenávidět tu osobu. Být využit svým vlastním dědem musí být hrozný pocit.
„A jak se vám líbí váš mladší strýc? Je můj potomek, je to můj syn. Ale že je nečistokrevný, nemůže tedy mít schopnosti, smutné, že?“ protáhl se. „Dokonce bez slitování zabil svého bratra. Jak milý to syn, nemyslíš, vnuku?“ hladil ho po tváři.
„Ty … ty … dej ze mě ty ruce pryč, jasný?“ zavrčel tiše.
„Proč jsi na mne tak zlý? Copak jsem tě nenechal žít? Dokonce máš i syna. A jak jsem vyslechl, tak i dceru. Musím uznat, že na své mládí, jsi velmi aktivní,“ posadil se k němu na lehátko. „Já byl ve tvém věku stejný. Tvůj otec se narodil, když mi bylo třicet, víš? Vlastně ty jsi ještě aktivnější. Tvému synovi jsou teď dva roky? Tak rád bych ho viděl a vychoval. Musí být úžasný,“ zasnil se.
„Mého syna se ani nedotkneš!“ zasyčel Anchanio.
Lauraya, i když byla starší než Anchanio, nebyla tak odvážná, jen se plaše krčila v rohu. Hlavou ji prolétalo mnoho myšlenek.
Senlion celé dění jen sledoval. Nemohl uvěřit, jak se z někoho tak plachého, mohl stát takový rebel. Je pravdou, že rod Arikko byl k cizím plachý, k přátelům někdy až drzý a ke kořisti nelítostný, přesně jako divoké zvíře. Sledoval ho. Ten elf, Anie, byl pravděpodobně jeho kořistí. Nebo se Anchanio tak změnil? Že by už nebyl plachý? Ale když s ním mluvil, než přivedly jeho sestru, v očích tu plachost stále viděl. Svého dědu si tedy vskutku musel vybrat za svou kořist. V duchu ho napadla absurdní myšlenka, jak si Anchanio opéká nad ohněm svého dědu. Musel se nad tou myšlenkou ušklíbnout.
„Ne? A kdo mi v tom zabrání?“ zasmál se. „Jsi stejně naivní jako tvůj otec!“ odfrkl si.
„Má družka je dost silná, o to se bát nemusíš,“ zavrčel zle. „A o mém otci nemáš co právo mluvit! Nechal si ho zabít, zradil jsi ho, zklamal si ho. Nikdy ti neodpustím, že jsi z něj udělal tak nešťastného elfa, že jsi ho zklamal, že jsi zradil celý svůj rod! Nejsi nic víc, než jen elfí póvl. Jsi někdo, za koho se elfové musí stydět, koho nenávidí!“
„A koho to zajímá? Elfové jsou nudní. Nechtějí bojovat, bojují, protože musí, to přeci není normální!“ vyštěkl na něj.
„Taky jsi elf,“ odfrkl si.
Jeho děd, elf Anie, se na něj podíval zle. Mlčel, jen jej probodával pohledem.
Anchanio se ušklíbl. „Jsi jen kupa hnoje v elfím světě,“ plivl mu do obličeje. Než se nadál, Anie mu vrazil pořádnou facku.
„Takto se mnou nemluv, nemáš na to právo, ty malej nevychovanej spratku!“ vyjel na něj zle.
„Copak? Je to protože jsi jako jediný elf z rodu Arikko nezdědil žádnou schopnost a musel ses většinu těžce naučit? Jen proto po tom tak toužíš? Jen proto chceš ovládnout celý svět, abys mohl ostatní kontrolovat, jestli NÁHODOU nejsou v něčem lepší?“ opáčil okamžitě. Z facky si nic nedělal. „Ani pořádnou sílu už nemáš. A špinavou práci za tebe dělá tvůj syn. No to mi jsi elf, jak se sluší a patří, to máš pravdu!“ pokračoval. „Opravdu, ale opravdu jsi klesl tak hluboko?“ podíval se mu do očí.
„Jak se opovažuješ, ty..,“ vrazil mu ještě jednu facku a spěšně se vydal pryč z cely. Anchanio si jen oddychl. Sice neřekl vše, co měl na srdci, ale na tohle Anie jistě nezapomene.
Senlion ho jen vyděšeně sledoval, nemohl mluvit, nebo nechtěl mluvit. Když viděl, jak se umí rozčílit, nechtěl ho snad ani dráždit svými otázkami.
„Bude to v pořádku,“ usmál se na sestru.
