Cisa & Kurara

Anchanio vyčerpaně ležel na zemi, zdálo se, že ho ta podoba vysiluje. Senlion také neměl moc sil, ale zdálo se, že je na tom líp jak Anchanio. Trénovali spolu měsíc, a i když Senliona stále ta podoba děsila, nemínil se vzdát, ačkoliv už věděl, jak ho zkrotit. Stále si myslel, že minuta je moc času na to aby se zase urval ze řetězu. Když teď ležel na zemi, zavřené oči, vypadal poměrně roztomile. Také ho štvalo, že byl vyšší než on, nevěděl, proč ho to štve, ale bylo tomu tak.

„Kéž bych tu-,“ nestihl to doříct, protože se z lesa ozvalo hlasité dětské: „Tatiiii!“

Anchanio se posadil a překvapeně hleděl do lesa. Elfí děti dospívali rychle, ale i na třiceti letech se považovali za děti. On na dvou letech měl již rozum pětiletého lidského dítěte. Stál tam a překvapeně sledoval malé elfí dítě, jak k němu rychle běží.

Nebyl schopný ani slova ani kroku. Jen tam tak stál.

„Tati!“ malé dítě ho koplo do holeně, až padl na kolena. Bolelo ho to. Neřekl, však ani slovo, jen si přál, to malé dítě něčím přetáhnout a obejmou zároveň. „Proč mamince a dědovi děláš starosti!“ elfí dítě objalo Anchania. Senlion nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.

Jak upřeně sledoval Anchania s Agnolem, nevšiml si svého otce. Uvědomil si to až v momentě, kdy ho někdo objal. Jen se pomalu podíval na toho, kdo jej objímal. „T-tati?“ špitl překvapeně.

„To je dost, že sis taky vzpomněl, že tu máš rodinu. Riacho, to je tvůj bratr, Senlion. Tvůj druhý starší bratr,“ podíval se na svého syna. „Seni, tohle je tvá mladší sestra, Riacha.“

„Pane?“ Anchanio se postavil, se synem v náručí.

„Kolikrát ti mám říkat, abys mi neříkal PANE, ale příteli, nebo jakkoliv jinak?“ Opáčil na něj zle.

Anchanio jen ustoupil krok zpět a sklopil oči.

„Dědo, táta zlobí?“ zeptal se malý elfík, který se pevně držel táty.

Senlion jen sledoval svou rodinu, najednou si připadal nesvůj, i když o tom věděl, připravoval se na to, stejně nebyl schopný nic udělat.

Pak ale Anchanio i Senlion spadli na zem, drželi se za krk a svíjeli se v bolestech neschopni nic udělat. Odkudsi se ozval smích. Agnol, když jeho táta upadl na zem, se rozbrečel, protože i on spadl. Riacha ho hned vzala do náručí., rozhlížela se kolem sebe. Než se nadála, stál před nimi člověk, který se smál.

„Ach, moji psi, si přivesli další psy,“ smál se.

„T-ty,“ Anchanio se pomalu postavil. Kolem něj byla zase ta tmavá mlha, Riacha i Agnol jej vyplašeně sledovali, viděli ho tak poprvé, zazím co nejstarší elf se před svou dceru s vnukem postavil, aby je bránil, jen těžko říci, jestli před Anchaniem nebo tím člověkem.

„T-ty,“ zasyčel Anchanio. Vypadal jako had, velmi naštvaný had. Třásl se, pravděpodobně stále dostával šoky z obojku.

Anchanio sledoval toho lidského muže. Je na čase, probudit v sobě toho démona naplno, byl si vědom, čeho všechno tak bude schopný, že může ublížit i svým bližním, sám se toho bál, opravdu moc se bál. Zavřel oči, tohle může taky být naposledy, co to udělá. Narovnal se. Sledoval muže, vypadal jako šelma sledující svou kořist. Temná mlha se kolem něj zhoustla. Začala dostávat tvar draka. Stále to byla jen mlha, ale tvar draka byl opravdu zřetelný.

„T-tati?“ zajíkla se Riacha. Přitiskla svého syna silněji na hruď. Elf je jen objal, sám tuto podobu viděl poprvé.

Senlion se postavil, ten člověk jim přestal dávat šoky. Došel k otci a sestře. „V-vyprávěl mi o tom,“ polkl. „Ale vidím to poprvé,“ přitiskl se ke svému otci. Anchanio naháněl hrůzu na všechny strany. Mlha byla tak hustá, že Anchanio vidět nebyl, místo něj tam stál černý drak s jasně zelenýma očima. Podíval se na lidského muže. Chtěl ho praštit, ale náhle se mlha rozplynula. Na zemi ležel Anchanio, sotva dýchal.

Lidský muž se rozesmál. „Prašivej pse!“ odfrkl si a došel k němu. „Co sis to dovolil proti pánovi, hm?“ Kopl do něj.

Riacha přimhouřila oči. Dala Angnola svému otci. „Podrž ho,“ špitla. Došla k Senlionovi, začala cosi tiše šeptat. Pak trhla rukou. Obojek ze Senliova krku zmizel a ona ho držela v ruce. Senlion ji překvapeně sledoval.

Riacha se usmála. „Věnuji se tomuto,“ usmála se na bratra. „Nejsem mistr meče, v tom jsem svůj rod zklamala,“ široce se usmála. „Ale asi jsem také užitečná, že?“ pevněji chytla obojek. „Hej ty, červe!“ zakřičela na lidského muže. „Co kopeš do mého muže? Do otce mého syna?“ dala ruce v bok. „Opravdu mne necheš naštvat, že? Rod Arikko, není ro do kterého se jen tak kope,“ mávla rukou a obojek z Anchaniova krku také zmizel. „Anchanio, hodláš dělat, že spíš dlouho? Budeš bez večeře!“ zakřičela na svého muže.

„Ano, ano, už vstávám!“ zavrčel zle Anchanio a začal se pomalu zvedat. „I to tvoje příjmení jsem si musila zjistit sama! Ty mi jsi pěknej mužskej! Zlobím se na tebe, jasný?!“ měla stále ruce v bok. Vypadala hrozivě. „A koukej to dotáhnout do konce!“ spustila na něj.

„Že já chtěl zachránit,“ zamumlal si pro sebe Anchanio.

„Něco jsi říkal, drahoušku?“ usmála se Riacha.

„Tati, to je má sestra stále takto děsivá?“ špitl Senlion ke svému otci.

„Je celá máma, že?“ špitl elf ke svému synovi. Oba dva ustoupili krok od Riachi. Elf dal svého vnuka na zem.

Anchanio se postavil a napřímil se. „Někdy mě má žena opravdu děsí,“ špitl k lidskému muži. „Je dobré ji poslechnout, takže…“ nedokončil větu a pomalu se zase začal proměňovat v draka. Muž se ho polekal a sám raději utekl, než aby byl napaden drakem.

Anchanio, už proměněn v elfa se podíval na svou ženu. „No to je dost, když jsi v konečné fází, můžeš to kontrolovat, proč to tak neděláš stále?“ spustila na něj, ale rozeběhla se k němu a objala ho. „Vyděsil jis mne!“ objímala ho pevně.

Trhl sebou a otevřel oči. Byl zase ve vězení. Stále ho boleli rány, měl i ty rány na hrudi. Co, co se mu to teď zdálo? Vskutku měl ženu i syna, opravdu to byla sestra Senliona. Podíval se vedle sebe. Senlion tam stále ležel.

„Usnul jsi, elfe,“ usmál se na něj muž vedle jen. „Ze spaní jsi říkal mé jméno. Odkud mne vlastně znáš? Kdo jsi?“

Vykulil oči. „Ty mne nepoznáváš?“

„Nepamatuji si pořádně ani svého otce, tak vím jen, že má matka je lidské žena a můj otec elf. Vskutku se jmenuji Senlion, ale unesli mne jak malé dítě, takže tu už jsem asi dvacet let, tedy myslím. Jednou za měsíc mne zmučí, pak měsíc lečí, takže se tu čas dá relativně počítat.“

„Když jsi byl dítě, byl s tebou malý nehezký elf, pamatuješ si jej?“ sledoval Senliona. Takže to hezké byl jen sen? Možná proto to šlo hladce, ale proč se mu zdálo, že dokázal získat kontrolu nad svým stavem? Byla to vize budoucnosti, nebo jen zbožné přání?

„Ano, jak o něm víš?“ vykulil oči. Anchanio si všiml jeho vystouplých žeber, skoro žádného svalstva. Musel tu jen ležet a čekat na milost.

„To jsem já, Anchanio,“ usmál se na něj. Senlion se tvářil vskutku překvapeně. „An… chan … nio,“ pomalu vyslovil jeho jméno. „Anchan..nio. Anchanio!“ usmál se. „Změnil ses!“

Anchanio přikývl. Jak.. jak dlouho jsem spal?“ podíval se na něj. „Udržovali tě tak asi měsíc, zmučili tě jednou, když jsi mne bránil, pak ti dávali něco na spaní, aby ses neprobudil a je nerušil, víš?“

Anchanio vydechl. Takže to opravdu byl jen sen.

„Anchanio, přemýšlel jsem o tobě. Vzpomínal jsem na naše přátelství. Má matka, byla těhotná, když jsem zmizel, že? Jen ta myšlenka, že tam někde jsi, že tam je má rodina, můj malý sourozenec, mne tu udržoval na živu. Proč jsi tu?“ podíval se do stropu. „Odsud není úniku.“

„Zajali mne. Venku je válka, zlá válka. Lidé bojují proti nám,“ také se podíval na strop, bylo to tam tmavé, strašidelné, každého by to vyděsilo, oni se s ním ale museli smířit.

„Válka… slyšel jsem, že se o tom baví. Můj únos měl být záminkou, ale jak jsem pochopil, můj otec mne hledal, ale nenechal se vyprovokovat. Od žalářníků se dozvím hodně věcí, vlastně díky jejich rozhovorům si dokážu představit svět venku. Děsí mne to. Nechci, aby se vedla válka. Nechci být tou záminkou.“

„O to se bát nemusíš,“ pousmál se Anchanio. „Tvůj otec neztratil víru, že jsi někde naživu. Využívá teď války a posílá více rot na průzkum okolí. Stále tě hledá. Teď intenzivněji než dříve. Věřím, vlastně… jestli jsou naživu, určitě tě hledá.“

„Jestli jsou naživu?“ zajíkl se Senlion.

„Náš tábor byl napaden. Mne zajali hned na začátku, nevím jaké to tam teď je, doufám, že to všichni přežili. Měl jsem sen, velmi zajímavý sen, že nás zachránili. Má žena a tvůj otec. Vlastně byl tam i můj syn a …“ tiše se rozplakal. „Snad jsou v pořádku.

„Ty—ty máš ženu? Vždyť jsi sotva dospělý?“ zamyslil se. „Počítám dobře, že?“

„Má žena je o deset let mladší než já, zatímco mne je třicet, jí je dvacet,“ upřeně se díval do stropu. Po tvářích mu tekly slzy.

„Vždyť je ještě mladá, dítě! Já vím, že elf má na svých patnácti letech tělo dospělého, ale psychicky je to ještě dítě!“ vyjel na něj. „Možná jsem tu zavřený dvacet let, ale rozum jsem ještě neztratil! To jediné mi zůstalo!“

„Však mě tvůj otec taky málem přizabil,“ hořce se zasmál.

„Jak s tím souvisí můj otec?“ podivil se Senlion.

„Má žena je půlelf, tvá mladší sestra.“

Senlion nebyl schopný slova. Jen se na něj vytřeštěně díval. V hlavně si snažil urovnat myšlenky. Než ho unesly, jeho máma byla těhotná. Noc před jeho únosem, mu Anchanio řekl, že ho má rád víc než kohokoliv jiného, ta myšlenka ho tu držela naživu. Podíval se do stropu. Anchanio je tedy s jeho mladší sestrou. Musela se narodit po jeho únosu. Takže tam někde na něj čeká i malá sestra. Dobře, to by chápal, ale oni už mají i syna? Takže on, ten který se mu tehdy vyznal, i když byli jen děti, je už dospělý muž s rodinou. Do toho jeho tajemný původ, nikdy neviděl jeho rodiče, nikdy nemluvil o svém rodě. Za dvacet let se toho opravdu moc změnilo.

„Takže… už mi konečně sdělíš svůj rod?“ pronesl na konec.

„Můj syn má příjemní po matce, Senio, nikdy jsme se s tvou sestrou oficiálně nevzali. Nemohl jsem to udělat,“ díval se do stropu. „Mám ji rád, ale tebe jsem měl stále raději, navíc. Nemohu svůj rod prozradit, zkrátka nemohu, omlouvám se. Tvůj otec, stále mne říká, ať mu to řeknu, že jsme přátelé, že ho mám oslovovat jménem, nebo ‚příteli‘, ale já nemohu. Zradil bych tak svůj rod. Nemůžu ho říct ani tobě. Nemůžu to říct tady. A i kdybych ti to řekl, nevěřil bys mi,“ hleděl upřeně na strop.

„Jsou věci, o kterých se nemluví, vím,“ podíval se na něj Senlion. „A i když se mi nechce věřit, že jsi ten malý bojácný elfík z mého dětství, který měl kukadla větší než lidské dítě, toto by jsi mi říci mohl, hm? Anchanio… rysy ve tvém obličeji se v mnohém změnili, uznávám, ale stále tam jsou ty jasně zelené bojácné oči. Stále to jsou ty rovné havraní vlasy, na které jsi byl tak pyšný. Je o pro mne jako sen, zase tě po dvaceti letech vidět. Je to jako noční můra, potkat tě na takovém místě. Sám tomu nemůžu uvěřit, že to jsi ty. Moje vzpomínky… jsou zmatené a propletené již, ale stále si pamatuji tebe, otce a matku. Vás jediné tři jsem si nedovolil zapomenout. Upnul jsem se k té vzpomínce nakolik, že jsem tu dokázal dvacet let přežít. Myslím, že toto je znamení, že můj pobyt zde se blíží ke konci, ale zároveň mám strach, že se odsud živý nedostanu. Říkáš, že tam na mne čeká i mladší sestra. Pamatuji si, že matka byla těhotná, že čekala mého sourozence.  Cožpak ti nestojím ani po tolika letech za tvůj rod?“ sledoval jej smutně.