Cisa & Kurara

„Tak jak chceš utéct? Ty obojky nás nepustí víc jak na 3 kilometry od hradu. MOMENT! Máte tu poštovní holuby nebo tak něco? Možná si vzpomenu, jako mu říci kam letět, koho najít… to mne naučit tvůj táta, já to ale nikdy nepoužil Myslím, že tak budeme moc pak odejít oba, on sem přijde!“ zaradoval se Anchanio.

„Ne, nemáme tu poštovní ptáky, leda bys poslal jiné zvíře,“ usrkl čaje Senlion

„Jsem hlupák. Tato možnost. Že mne to nenapadlo dřív, můžeme mu poslat zprávu. On, on už něco vymyslí!“ usmál se Anchanio na Senliona.

„Vskutku. Já tu schopnost nemám, pro mne nebylo takovéto šance,“ věděl, že by s Anchaniem neměl jednat tak chladně. Ale věděl, že neutečou oba, jeden tu bude muset zůstat, nebo bude zabit. Snažil si tedy držet odstup, aby ho to pak nebolelo, až on tu bude muset zůstat a Anchanio se bude moci vrátit domů. Přesto byl překvapen, s jakým nadšením se tu snažil vymyslet nejrůznější možnosti, jak odsud prchnout. Měli tu relativní svobodu, takže by si jeden myslil, že už dávno mohli uprchnout. Ale oni měli obojky, kterých když se dotkli, dostali velkou elektrickou ránu, když se je pokusili sundat, dostalo je to do bezvědomí, když se vzdálili na 3 kilometry do hradu, opět jim to uštědřilo pořádnou ránu. Když udělali něco proti vůli pána, tak taky dostali šok. I když se zdálo, že jsou svobodní a mají se tu dobře, byli na každém kroku hlídáni. Chtěl utéct také. Nechtěl tu zůstat, chtěl se vrátit domů, ale nemohl. Nikdy se mu nepovedlo získat tu přátele nebo někoho kontaktovat. Teď ale měli šanci, že aspoň jeden z nich uprchne. Anchanio, jako čistokrevný elf, mohl zvířatům vnuknout myšlenku, že musí někoho najít. Oni se pak vydají na cestu a hledají dotyčnou osobu. Dají se tam posílat i tajné zprávy, ale stále pochyboval o tom, že by unikli oba dva, i když by to bylo velmi příjemné. Elf však na takovou věc musí být v perfektní formě a nesmí jej po nějakou dobu nikdo rušit. Anchanio byl stále zesláblý, své síly nabíral pomalu, ale tvrdil, že toto by již zvládnout mohl, že se jen bojí, protože to nikdy nepoužil, ale že už je v dobré formě a nic by to nemělo ovlivnit. Teď ještě najít zvíře a mít na to čas. Senlion sledoval Anchania, jak jí a usmívá se. Je to rmoutilo, nevěděl, co vlastně cítí, co chce. Aniž by chtěl, byl podrážděný a na Anchania chladný, ale Anchanio si z toho pravděpodobně nic nedělal. Radostně snídal.

„Děje se něco?“ podíval se na něj Anchanio a vytrhl ho tak ze zadumání.

Nechtěl být na něj víc chladný, ale také nevěděl co jiné říct. Zamračil se. Proč si v jeho přítomnosti není jistý sám sebou? Nebo ho užírá, že už nepotřebuje chránit, že je silný sám o sobě dost? Co ho vlastně tak štve? Že už nepotřebuje chránit, nebo že on tu bude muset zůstat a pravděpodobně už ho nikdy víc neuvidí? Nemohl se rozhodnou.

Jen zavrtěl hlavou, že se nic neděje, věděl, že by řekl něco, co by Anchaniovi ublížilo.

„Víš… jak jsme bránili hrad … to, co se ze mě stalo… Tvůj otec se to naučil ovládnout a zkrotiti mne. Prosím, mohl by ses to naučit také?“ podíval se na něj oči plné slz.

Senlion ho překvapeně sledoval. Ono se to stávalo častěji. Otec ho uměl zkrotit? Co to je? To není jen naštvaný? Nebyl schopný slova.

„Prosím,“ špitl Anchanio prosebně.

„C-Co… to je?“ vymáčkl ze sebe nakonec. Jeho předešlé rozpaky byly ta tam. Oni MUSÍ utéci najednou. Jinak by Anchanio mohl někomu vážně ublížit a toho se bál. Pochopil.

„Tvůj otec tomu říkal démon,“ podíval se do svého šálku čaje.

„Ano, ano naučím se to,“ vstal a přešel k němu. Chvilku se na něj jen tak díval. Pak mu pomohl se postavit a pevně ho objal. Myslel si, že se tak rozčil, ne že to je nějaký démon. I když on si myslel, že to démon není, spíš je to schopnost, kterou se nenaučil ovládat. Je známo, že někteří elfové mají schopnosti, je to známka čistokrevnosti, ale mají to jen někteří čistokrevní. Tedy měli to. Byl to rod Arikko. Tito elfové se vyznačovali schopnostmi, většinou souvisely nějak s přírodou. Když se tak díval na Anchania, měl znaky rodu Arikko. Vysoký, dlouhé rovné havraní vlasy. Jasné zelené oči. Jen polkl, říkalo se, že tento rod byl před staletími vyvražděn. Jiný rod jim záviděl jejich schopnosti. Mohl být poslední přeživší? Ale jak? Byl mladší než on, jak mohl být z rodu Arikko, nebo zvěsti lhali, že byli všichni vyvražděni? Říká se, že muži z rodu Arikko mají křestní jména od písmene A a ženy od písmene L. Ustoupil krok dozadu. Mohl by být opravdu z rodu Arikko? Jeho rod, rod jeho otce, Senio, ti byli zase rozeními vůdci, mistry meče. Každý rod měl něco. Je možné, že před ním sedí někdo z rodu Arikko? Nevěděl, jak se má tvářit, co má dělat, co má říci.

„Proč na mně takovou dobu zíráš? Zlobíš se na mně?“ zeptal se smutně Anchanio a vstal. „Nebudu tě tedy více obtěžovat,“ vydal se ke dveřím.

„NE!“ vykřikl Senlion, když se vzpamatoval. „Počkej. Anchanio… tvé příjmení, tvůj rod. Nikdy si mi to neřekl, že?“ Chytil ho za ruku, aby nikam nešel.

Anchanio sklonil hlavu. „Nemůžu ti ho říct, otec mi to zakázal, než zemřel. Bylo mu devět set let, už měl na čase. Matka steskem zemřela před rokem.  Říkala, že vypadám jako otec, když ho potkala. Že mu jsem podobný, že je poznat, že jsem z pravého rodu, ale nikdy jsem nesměl říci své příjmení. Proto se mi ostatní vrstevníci smáli, nemohl jsem se jim představit,“ díval se na zem, stále stál k němu zády. „Když to nikomu neřekneš, když to bude naše tajemství, řeknu ti to. Přeci jen… jsme přátelé ne? Tvůj otec to také ví. Ale on to zjistil sám,“ podíval se k oknu. „A tak se to naučil ovládat, to co jsem, když se rozzuřím. Ztratím nad sebou kontrolu. A on mi ji vždy vrátil. Proto mě také nenechal bojovat v bitvách. Protože bych mohl zranit i spolubojovníky, v tom lepším případě,“ vydechl smutně. „Když-.“

„Arikko,“ klekl si před ním. „Anchanio Arikko,“ sklonil hlavu a pustil jeho ruku.

Anchanio na něj zůstal vyděšeně hledět. „Jak.. jak jsi to poznal?“ stál nad ním a vyděšeně ho sledoval. „Budeš mne teď nenávidět?“

„Ne. Jsem na tebe hrdý,“ postavil se. „Navíc. Jsi vysoký, máš dlouhé a rovné havraní vlasy. Máš krásné jasně zelené oči. Hlavní znaky vzhledu rodu Arikko. Tvé jméno je od A a někdy připomínáš divoké zvíře. Tak jsem to poznal. Četl jsem kdysi kroniku o rodu Arikko, ale tam se psalo, že byli všichni pozabíjeni,“ sledoval ho se zaujetím.

Anchanio se podíval jinam. „Můj otec uprchl jako desetileté elfí dítě. Můj děd ho poslal pryč těsně před ním, než byla má, tedy jeho ves napadnuta. Naštěstí ho nikdy nenašli a on po několika staletích života v osamění našel mou matku,“ podíval se na Senliona. Vypadal, že chce něco říci, ale nemůže najít ta správná slova.

„Jak se tvůj otec vlastně jmenoval?“ došel k němu a díval se z okna.

„Agnol Arikko,“ podíval se také z okna. „Před nedávnem jsem zjistil, že z vesnice uprchly dvě elfí děti. Že můj děd při napadení zachránil elfí dívku. Sice za to zaplatil životem, ale ta dívka, kterou zachránil, se stala mou matkou. Pravděpodobně se moji rodiče nemilovali, ale měli se rádi, vyžili spolu, zplodili mne, posledního z rodu Arikko. Čistokrevného z obou stran. Má matka, Laurian Arikko, mého otce milovala, řekla mi to po jeho smrti, ale nevím, jestli on miloval ji. Co na tom, že jsem Arikko, když jsem poslední. Co na tom, že jsem z jednoho v minulosti nejváženějších rodů, když ..,“ zhluboka se nadechl. Senlion ho objal. Tohle nečekal.  Nevěděl, co říci, tak ho jen objal. On je z rodu Arikko. Z rodu, který byl druhý nejuznávanější, který byl na stejné úrovni jako rod Senio, dokud na něj několik nižších rodu nezaútočilo a nepozabíjeli je. Sledoval Anchania, nemohouc nají ta správná slova pro tuto situaci. Anchanio to neměl lehké, když musel tajit tvůj rod, když přišel o oba rodiče a je poslední z rodu. Toto pro něj muselo být ponížení nejvyššího stupně, musel trpět. I když on se nikdy nepovažoval na nic výjimečného. Ten den, ta knihovna. Musel v něm jeho schopnost probudit. Cítil se za to být zodpovědný. Prohrábl si své vlasy, měl je krátké a světle hnědé. Barvu vlasů zdědil po matce, vlastně vše krom očí měl po matce. Matka mu říkávala, že jeho vlasy připomínají lví hřívu, co to ale bylo oproti Anchaniovi. Byl na sebe rozzlobený, že to nepoznal dříve, že si to dříve neuvědomil. Proč mu spousta věcí trvala tak dlouho? Povzdechl si, poměrně nahlas.

„Doma… doma mám syna,“ podval se Anchanio na Senliona. „Jmenuje se Agnol, nelíbí se mu to jméno, ale když jsem mu řekl, že se jmenuje jako jeho děd, který byl statečný, přestal protestovat. Příjemní má ale po matce, Senio. Máš mladší sestru,“ polkl. „Narodila se měsíc po tvém zmizení,“ položil si ruce na parapet. „Nemůžu mu říct z jakého je rodu,“ trochu se třásl.

Senlion ho jen překvapeně sledoval. Má sestru? Jeho přítel je s ním teď příbuzný? A UŽ má dítě? Anchanio byl teď pohledný, to je pravda. Ale oba byly sotva dospělí.

„K-kolik mu je?“ překvapeně ho sledoval.

„Mému synovi?“ zasmál se jeho výrazu. „Dva roky. A za, teď už měsíc, čekáme druhé. Tvá sestra si přeje holčičku. Je ti neskutečně podobná. Až na to, že je klidnější než ty a jemnější,“ začal si ho dobírat.

„Ani nevím, že byla matka těhotná,“ vydechl šťastně Senlion.

„Chtěli ti ji ukázat, až se narodí. Tajili to před tebou, mělo to být překvapení. Já se to také dozvěděl, až když se narodila, jmenuje se Riacha,“ podíval se z okna.

„Riacha?“ zasmál se Senlion. „Táta měl vždycky hrozný styl na jména.

„Mě se jméno Riacha libí. Bude se tak jmenovat i naše dcera, pokud to bude holka.

„Neměla by se jmenovat od L?“ podíval se na něj překvapeně.

„Naše děti nejsou čistokrevní elfové, na tož Arikkové. Tvá sestra je taky nečistokrevná. Náš syn mi je sice podobný, má tři čtvrtě elfí krve, ale víš, že pokud není čistokrevný elf, nemusím dodržovat pravidla našeho rodu,“ podíval se stranou.

„I když mám tvou sestru moc rád, až bolestně rád. Nikdy jsem na tebe nezapomněl, ani na tu noc před tvým zmizením. Sám teď nevím, co mám dělat. Co chci dělat,“ zavřel oči. „Chtěl bych být jak s tebou tak s ní,“ třásl se.

Senlion se usmál. „Takže já jsem strýc, ano? Tys tedy nečekal,“ zasmál se. „Vždyť jsme oba sotva dospělý. A sestra, není snad ještě na elfa dítě?“

„Však mě tvůj otec mále přizabil, když jsme mu oznámili, že spolu čekáme potomka,“ ušklíbl se. „Poprvé jsem ho viděl rozzuřeného.“

„A má matka?“ zeptal se Senlion.

Anchanio sebou trhl. „Víš … ona … při porodu tvé sestry zemřela. Včera v noci jsem ti lhal, nechtěl jsem tě ranit,“ ustoupil krok od něj.

Senlion tam stál jako opařený. Matka zemřela, má sestru, je strýc, Anchanio už není jen jeho, ke všemu je z velmi starého a uznávaného rodu. Bylo to poměrně dost novinek najednou.

„Utečme tedy spolu,“ usmál se na Anchania. Nic lepšího ho nenapadlo. Sám se nejdříve musel vzpamatovat. Ne jednu stranu byl rád, že se to dozvěděl teď a že nebude tolik šokovaný, až se vrátí domů. Na druhou stranu, nemusel se to vše dozvědět najednou.

Anchanio se usmál. „Doufám, že to bude dcera, nebo mě tvoje sestra zabije,“ ušklíbl se. „A Agnol taky. I on chce sestřičku. Na to, že mu jsou teprve dva roky, je neskutečně výřečný a drzí,“ probodl ho pohledem. „Obávám se, že to zdědil po strýčkovi, Riacha taková taky není,“ sledoval ho podezřívavým pohledem.

Senlion jen vykulil oči. „Jakože je tako já? S mojí povahou?“

„Ano, s tvojí povahou a mým vzhledem,“ přitakal. „Vražedná kombinace,“ vydechl. „Jsem rád, že jsem na chvilku zmizel z domu, ale už mu moc a moc chybí,“ opřel se zády o zeď a sesul se na zem. „Moc bych si přál ho zase vidět, slyšet ty jeho výmluvy. Chybí mi, jak mne otavoval při práci, tahal za uši a vlasy a za všechno co mohl.“

Senlion se tomu zasmál. „Vyčerpaný rodič?“

„Budeš ho hlídat, rozhodl jsem se,“ probodl ho očima.

Seděl na zemi u jezera. Držel v rukou chyceného zajíce a upřeně se na něj díval. Senlion ho pozoroval, jak se Anchanio snažil zajíci vsugerovat, že má najít jeho otce. Na hřbetě již měl papír, vzkaz pro otce. Anchanio vypadal velmi soustředěně, díval se na zajíce, tiše něco mumlal. Už tam takovou půlhodinu seděl. Věděl, že je to kouzlo na dlouho, ale opravdu netušil, že na až tak dlouho. Nohy měl ve vodě, boty vedle sebe a sledoval Anchania. Tak tohle stvoření už má dítě a čeká druhé. I když to už dva dny věděl, stále mu to vrtalo hlavou. Moc si přál vidět svého synovce, i svou sestru. Hlavně svého otce. Anchanio se tam podepsal sám za sebe, ale napsal, že tady čekají oba. Že je zajíc přivede sem, že je tu budou čekat a ať jsou v malé skupince, aby  nebyli tak nápadní. Podíval se na Anchania. Zdálo se, jako by kouzlo dokončoval, nebo si to aspoň myslil.

„Hotovo,“ vydechl unaveně Anchanio. „Snad se to povedlo,“ pustil zajíce, který se rozeběhl pryč. „Nečekal jsem, že to bude tak únavné,“ lehl si na zem.

Senlion se usmál. „To by bylo. Tak, a teď tu jen čekat,“ usmál se a máčel si nohy v jezeře.

„Povídej mi o svém synovi. Jsem zvědavý jaký je, když říkáš, že je jako já a že ho mám hlídat. Na co vše se mám připravit?“ sledoval Anchania.

„Co bys chtěl slyšet? To, že mi jednou ve spánku chtěl ostříhat vlasy? Prý je mám moc dlouhé,“ ukal mu pramen, který byl o dost kratší než ostatní vlasy. Senlion se tomu zasmál. „Také na mne jednou vylil inkoust, když jsem psal zprávu pro tvého otce. Prý jsem moc pracoval, tak mne musel potrestat, abych moc nepracoval. Také mi pustil koně, abych nikam nejezdil, měl jsem štěstí, že můj kůň na písknutí přiběhne. Rozházel knihovnu, abych moc nečetl. A tak dále a tak dále.“

Senlion si nemohl pomoci a smál se. „Má o tebe starost.“

„To tak! Když má v ruce hůl, utočí na mne, abych s ním bojoval, aby jej naučil se prát. Také na mne vyzvídá mé příjmení a proč má příjmení po matce a ne po mě,“ vydechl. „Chybí mi. Moc mi chybí. Ty jeho lumpárny, nejraději bych ho přerazil za ně, ale teď mi chybí, opravdu chybí. Už bych chtěl, aby mne zase zlobil!“ posadil se.

Senlion se zasmál. „A není čistě náhodou po tobě?“

„Prosím? Já tátovi jen jednou rozházel knihovnu, protože celý týden jen četl. Já nic nikdy neudělal, já byl hodný!“ obořil se na něj. „To má jistě po tobě, má taky tvé geny!“

„Ne tak docela,“ zasmál se Senlion.

„Praštit teď, nebo za chvíli?“ sledoval ho Anchanio.

„Nikdy,“ usmál se Senlion, jako by byl snad nějaký anděl.

Anchanio jen zavrtěl hlavou. „Dnes… dnes bychom mohli začít trénovat.“

„Ach ano, ale jednou ses sám uklidnil,“ postavil se. Byl bosý.

„Protože jsem nezačal bojovat. Jakmile dám první ránu, už se sám nedokážu uklidnit, nebo nevím jak,“ také se postavil. „Je dobře, že jsem unavený, nebudu mít tolik sil.“

Senlion přikývl. Věděl to. „Anie, ty jsi Anie, viď?“ podíval se na něj. Sledoval, jak se naježil, jak. Zase se kolem něj objevila černá mlha. Už jen tak naháněl hrůzu. Vydechl, aby si dodal odvahy a napřáhl se, že svému příteli vrazí facku, ale než se nadál, Anchanio už ho držel pod krkem, tentokrát klimat nohama ve vzduchu. Pokusil se mu podívat do očí, na nic jiného se nezmohl, a napadlo ho, že by ho mohl očním kontaktem uklidnit. Jenže opět mu to připadalo neskutečně dlouhé. Anchanio už neměl tak jasně zelené oči, byli spíše temné, skoro černé. Minule, když se mu podíval do očí, přestal. Chtěl to zkusit i teď, ale myslil si, že to bude jeho konec. Anchanio ho snad opravdu zabije a to se mu nelíbilo, nechtěl umřít. Chtěl ještě vidět svou sestru a synovce a možná i neteř a hlavně, chtěl vidět svého otce! Díval se mu do očí, nepřestával, i když už měl pocit že omdlí, protože nemohl dýchat.

Anchanio ho pak odhodil stranou a sám se sesul na zem. Senlion nebyl schopen ničeho, jen sledoval, jak má Anchanio dlaně přes obličej, jak se třeba, možná i brečel, ale pro něj to teď bylo tak vzdálené. Stěží se držel při vědomí.

Tak to pokračovalo týden, dva, až byl další měsíc pryč.

Senlion se naučil na minutu nadržet dech, aniž by ztratil vědomí, ale vždy to měl dost na hraně. Anchanio vždy vypadal děsivě, Senlion si nebyl schopný na ten jeho vzhled zvyknout, stále ho to děsilo, ale už věděl, jako ho uklidnit. To bylo hlavní.