Kapitola 10
Hradem se ozvalo poplašné zvonění.
Senlion sebou trhl.
„Amn, nnnn, co se děje?“ zeptal se rozespale Anchanio, který měl v jeho klíně položenou hlavu. Senlion se na něj podíval. „Naše chvíle, je poplach,“ pomohl mu se posadit. „Musíme jít bránit,“ sám se postavil a navlékl si na sebe pochvu se svým mečem. Sledoval jak Anchanio pomalu vstává, věděl, že když je ospalý, je neskutečně líný, a jak viděl, zůstalo mu to. Pomalu si vzal hůl, neměl meč, tak si ve skladu vzal násadu a upravil si ji a přidělal na ní hrot. Když měl chvilku času, vyřezával si novou, z větve, kterou si jednou dotáhl do pokoje, když byly venku trénovat. Však už je tomu týden, co jsou oba hlídacími psy, ale toto je první Anchaniův poplach. Senlion se na něj starostlivě podíval. Věděl, že umí bojovat velmi dobře, ale jak zareaguje? Nikdy nemiloval boj, hnusil se mu, nechtěl bojovat, ale teď bude muset.
Vydal se na nádvoří s Anchaniem v závěsu. Poměrně rychle se probral, za což mu byl Senlion vděčný.
Venku už na hradbách bylo mnoho vojáku, na nádvoří také. Jen se podívali na ně.
„Hlídací psi!“ zařval jeden voják na ostatní a oni jim udělali cestu ven. Anchanio se toho polekal a schoval se mírně za Senliona.
„Otevřete bránu!“ zařval druhý. „Budeme vás krýt ze shora!“ zařval jeden lučištník z hradeb.
Anchanio to jen sledoval. Senlion se vydal k jednomu vojákovi a něco mu pošeptal. Voják přikývl a šel k bráně. Když byla brána otevřená, vojáci jim udělali cestu.“Anie! Elf Anie!“ zakřičel voják u brány.
Anchanio se zastavil na místě, nevěděl, kdo to zakřičel, nevšiml si ho. Jen se kolem něj zase objevila ta černá mlha a Anchanio opět začal připomínat divokou šelmu. „Kdo… Kdo to byl?!“ zeptal se tvrdě a zle. Senlion ukázal na vojáky, kteří napadali hrad a právě se rozeběhli k bráně, že vniknou dovnitř. Senlion Anchaniovi ustoupil z cesty a jen se pro sebe usmál. Mrkl na vojáka u brány, který to zakřičel. Voják jen přikývl.
Než stihl někdo něco udělat, Anchanio byl před bránou a likvidoval protivníky hlava nehlava. Utočil tiše, nemluvil, nedupal, jen tiše vrčel, jako vzteklá šelma lovící svou kořist. Senlion se mu vydal na pomoc, nebylo jich málo. Lučištníci stříleli po protivnících, ne však po těch, kteří bojovali se Senlionem a Anchaniem, nechtěli zranit své hlídací psy. Ostatní vojáci zavřeli bránu, stáli však už před ní a hlídali ji, ti kteří unikli Senlionovi, Anchaniovi či lučištníkům, byli zlikvidováni tam. Senlion s překvapením sledoval Anchania, jak bojuje. Kdy se naučil tak bojovat, problesklo mu hlavou. Nepamatoval si, že se uměl tak prát, spíše byl vždy ten poražený. A teď používal i ty nejsložitější hmaty a chmaty, s holí jako by srostl. Co ho unesli, musel se Anchanio tvrdě učit bojovat s holí, možná proto si vybral tuto zbraň. Senlion však neměl moc času sledovat svého přítele, měl svých protivníků nad hlavu, ale i tak ho nepřestával sledovat. Jendou mu připomínal šelmu, jednou hada, jednou psa či ptáka. Černá aura, mlha byla stále kolem něj, stále připomínal divoké zvíře, pokaždé ale jiné. Anchanio byl vskutku jako divoké zvíře, k cizím plaché, k známým drzé, ke kořisti nelítostné. Sám měl s protivníky dost práce, ale jak se zdálo, Anchaniovi nedělali problémy, v jednu chvíli mu přišlo, že se Anchanio snad baví, nebo aspoň viděl na jeho tváři něco, co připomínalo úsměv, ale ne milý, kterým ho vždy obdařil, byl zlý a nelítostný. Vypadal krvežíznivě. Takového Anchania si Senlion nepamatoval, i když tehdy robil knihovnu, stále nebyl tak nelítostný. Senlion se ho chvilku i bál, ale musel bojovat s jinými. Hlavou mu začalo vrtat, jak pak Anchania uklidní? Před týdnem měl štěstí, že se Anchanio uklidnil sám, tehdy v knihovně mu pomohl otec, ale to byli ještě děti. A jak ho má uklidnit teď, když se zdá být silnější než on? Teď když se to obrátilo a on je ten slabší? Co by měl dělat? Byli silnější než obyčejní lidé, takže boj byl poměrně rychlý, Anchaniovi zbýval poslední. Senlion ho jen pozoroval, jak nepříteli zlomil vaz, a pak nad ním stál a sledoval ho, jako by ho mohl zabít ještě jednou. Senlion se podíval kolem sebe. Nepřítele porazili, nikdo z nich nebyl schopný boje. Lučištníci si začali uklízet své luky, vojáci uklízet zbraně, ale Anchanio stále tiše zuřil. Senlion se k němu pomalu vydal. Meč si uklidil, nechtěl mu ublížit, chtěl ho jen uklidnit. Vojáci ho poplašeně sledovali, pochopil, že se rozzuřeného Anchania také bojí.
Vykulil oči, Anchanio byl velmi rychlý, ani si neuvědomil kdy, ale teď ho držel pod krkem a pevně mu tiskl hrdlo, jednou rukou. Anchanio byl teď vyšší, než on, jen tak tak dosáhl špičkami bot. Vyděšeně ho sledoval, to je poprvé, co ho Anchanio napadl, nikdy dřív to neudělal. Podíval se mu do očí, nemohl mluvit, nemohl ani dýchat. Jen vyděšeně sledoval svého přítele. Poprvé se ho opravdu bál. Přišlo mu to nekonečné, myslil si, že ho Anchanio vážně zabije, ale on ho najednou od sebe odhodil a rozeběhl se zpět do hradu. Ta tmavé mlha kolem něj zmizela, vypadal teď velmi vystrašený, zranitelný. Dopadl na záda, ale i tak ho mohl sledovat. Pomalu se postavil. Uvědomil si, co udělal? Nebo proč se tak najednou změnil. Sice to bylo dobré, ale teď měl o něj větší strach než před tím. Rychle se postavil na nohy, sice se mu motala hlava z předešlého nedostatku vzduchu, ale nemohl ho nechat samotného. Rozeběhl se za ním. Přiznal se mu, že se chtěl zabít, chce to udělat i teď? Zastavil se, bodlo u srdce, když si představil, že by se Anchanio zabil. Ne, to nechtěl. Opět se za ním rozeběhl, teď ale rychleji. Jenže ho ztratil z dohledu, doufal, že běžel do jeho komnat. Doufal v to. Bylo by nejlepší, kdyby běžel tam. Vlastně ani, jinam běžet nemohl, neznal to tu. Věděl jen jak se dostat k němu, možná ani cestu do vězení si již nepamatoval. Trochu se mu ulevilo, když zjistil, že zná jen cestu z jeho komnat ven a naopak, že mu neukazoval jiná místa. A věděl, že běžel do hradu. Rychle se rozeběhl do hradu do svých komnat.
Rozrazil dveře k sobě a rozhlédl se po místnosti. Anchanio tam nebyl. Vběhl tedy do dveří nalevo, do ložnice. Tam našel na posteli zhrouceného Anchania, plakal stočení do klubíčka, ani se nezul, hůl měl hozenou vedle postele na zemi. Pohled na něj ho děsil více, než když byl rozzuřený a bez slitování zabíjel muže, kteří napadli hrad. Nevěděl proč ho ten pohled tak děsí, zdál se být nezraněn. Vlastně ani jeden v boji nedostal ránu, jen Senlion měl roztržené kalhoty. Pomalu došel k Anchaniovi a pomalu mu začal sundávat boty, nemluvil. Jen ho sledoval. Sundal mu i plášť a pak ho přikryl dekou. Posadil se k němu a hladil ho po hlavě. Nevěděl, jak by ho měl uklidnit, co by mu měl říci, jen ho prostě sledovala hladit. Na nic víc se nezmohl.
Venku svítily hvězdy. Bylo poměrně chladno, ale nebylo to tak hrozné. Připomínali mu dětství. Když svítily hvězdy takto jasně, šel s tátou na procházku, nebo jeli na vyjížďku. Pokaždé skončili u jezera, kde si hráli, koupali se a nad ránem se vraceli domů. I když měl staršího bratra, který byl čistokrevný elf, otec ho zahrnoval láskou, neopovrhoval s ním jen kvůli tomu, že byl nečistokrevný. Jednou, když spolu v takovou to noc jeli pryč, jeho starší bratr je sledoval, snad žárlil. Nevadilo mu to, byl rád, že s nimi jede i bratr, ale jeho kůň se splašil a jeho shodil. Ráno, když se vraceli, našli ho v půli cesty mrtvého, měl zlomený vaz. Tehdy si oba uvědomili, že je někdo sledoval. A i když měli stejného jen otce, svého bratra miloval. To ráno, kdy ho našli na zemi se zlomeným vazem, ten den… měl mít jeho starší bratr své narozeniny, stal by se plnoletým. Ten den je dnes, výročí jeho smrti i narozenin a hvězdy vždy v tento den září tak neskutečně jasně, ať je, kde je. Po několik let nemohl k jeho hrobu, tak chodíval k jezeru, které bylo kousek od hradu. Sedával tu a sledoval hvězdy. Věřil, že se na něj jeho bratr ze shora dívá. Natáhl k nebi ruku, věděl, že jej nikdo neuchopí, ale měl pocit, že je tak blíže k bratrovi. Najednou, ale jeho dlaň opravdu někdo uchopil. Ve tmě neviděl tak dobře, chvilku věřil, že je to jeho starší bratr.
„Dnes je jeho výročí, že?“ posadil se k němu Anchanio. Senlion se podíval na vodní hladinu, kde se odráželi hvězdy.
„Hm,“ zabručel tiše, objal si nohy a přitáhl si je blíže k tělu.
Anchanio mlčel. Věděl, že svého bratra obdivoval. Oba dva pak vychovávala Senliova matka, protože matka jeho staršího bratra zemřela při porodu. Senliova matka zemřela měsíc po jeho zmizení.
„Jak … jak se má máma?“ nepodíval se na něj, jen sledoval vodní hladinu. „Vím, že moc trpěla po smrti bratra, i když to nebyl její syn, vychovávala ho s láskou jako mě,“ podíval se na hvězdy.
Anchanio jen polkl, tohle mu nemůže říct, ne teď, ne tento den.
„Já.. věřím, že dobře,“ zalhal. Vyčítal si to, ale nechtěl ho ranit.
„Chápu,“ vydechl Senlion. „Přemýšlel jsem… jak tě odsud dostat,“ podíval se na něj. „Myslím… možná tu jedna možnost je,“ sledoval ho, neotočil hlavu, jen očima.
Anchanio se na něj překvapeně podíval. „Jak? Utečeme spolu,“ usmál se. „Jsem rád, že se vrátíš domů, k otci,“ rozcuchal mu vlasy na hlavě. Postavil se.
„Já… ne… nemůžu, může jen jeden. Jen jednomu se to povede,“ podíval se na něj. Jak tam v té tmě stál a shlížel na něj, vypadal divoce i krásně. Dívky se o něj museli prát, jistě někde má nějakou vyvolenou. Na druhou stranu, si nedovedl představit Anchania, jak se motá kolem dívek, ať lidských nebo elfích. On nebyl svůdník, aspoň si to myslel. Ale jak se tam nad ním tak stál, začal o tom tak trochu pochybovat.
„Nevěřím tomu. Když už, tak oba, ano?“ podíval se na něj Anchanio tvrdě a natáhl k němu ruku. „Nebyl by šťastný, kdyby tě viděl smutnět.“
Senlion jeho ruku přijal a postavil se. Nechtělo se mu věřit, že ten menší roztomilý elfík s obrovskýma očima, je teď vyšší než on s nejkrásnějšíma elfíma očima, co kdy kdo viděl. Byla to vskutku velká změna, ale líbilo se mu, když si mohl opřít svou hlavu o jeho hruď.
„Opravdu jsi vyrostl,“ vydechl s úsměvem.
Anchanio mu opět rozcuchal vlasy. „Zatímco ty ses zmenšil, nemyslíš?“ napřímil se, takže byl ještě vyšší.
Senlion se zamračil. Anchanio si sice byl podobný, ale zároveň byl zcela jiný. Něco ho k němu lákalo, něco zároveň děsilo, ale byl to Anchanio, tím si byl jist. Byl to jeho malý přítel, i když teď to MALÝ bylo trochu nemístné.
