Můžu být čím chceš
Byl to den, jako každý jiný. Rozhodla jsem se bojovat proti lidem, no vlastně proti tomuto systému. Něco jako bohatým ber a chudým dávej. Jenže tady to tak lehce nešlo, mít nálepku chladnokrevného zabijáka, nebylo snadné strhnout. A když se o to člověk chtěl pokusit, teklo ještě více krve, než obvykle. Tak jsem si vychutnávala to, co na téhle práci bylo nejkrásnější. Seděla jsem na střeše jedné z věží, které patřily k naší čtvrti a vychutnávala jsem si západ slunce. Chybělo jen studené pivo a voňavé maso. Při této myšlence se mi sbíhaly sliny, ale nikam se mi jít nechtělo. Zase by z toho byla nějaká patálie, při nejhorším by to odnesly životy.
Zaslechla jsem, jak se někdo dere nahoru, nevstávala jsem. Jediný, kdo to mohl být, byl někdo od nás. Nebo náš vůdce, zaměstnavatel nebo i přítel. Pro každého byl to, co bylo potřeba. Oddechování bylo čím dál tím blíž, až se nakonec dotyčný vyšplhal nahoru.
„Proč si musíš vybírat ty nejhorší věže, na které se blbě leze?“ otázal se známý hlas.
„Nenapadlo tě, Lucasi, že to je právě proto, že chci být sama?“ neotočila jsem se a stále hleděla na tu podívanou, která plynula jako velká řeka. Město to halilo do zlatavých barev a dlouhých stínů budov
„Lil, víš, že bys sama být nemusela…“ pronesl celkem nejistě.
„Naše práce je zcela nevyzpytatelná, to víš. Navíc mi tak neříkej, ta malá holka zemřela v tu dobu, kdy mě přímo před očima zabili rodiče. A proto moje cesta není u konce, proto taky musím být sama“ stále jsem se na něj nepodívala.
„Věděl jsem, že to řekneš. Přinesl jsem ti něco k pití a na zub“ podal mi vak s pečeným stehnem a džbánkem vína.
„Děkuju, to je milé“ pronesla jsem a poprvé jsem se na něj od té doby podívala, díval se dolů z věže a kousal se do rtu.
„Hmmm?“ a podala jsem mu stehno.
„Ne díky, už jsem jedl dole.“
Dál už konverzace neprobíhala, nic se nedělo, jen slunce se pomalu ukrývalo. Zaujímalo by mě, co se děje se sluncem, když zapadne. Vidí ho někdo? Nebo se vytratí? Tohle asi nikdy nezjistím. Ve světě jsem ještě nebyla, tedy jen jednou jsem plula lodí kvůli úkolu. Co tam je za lidi, stroje a zvířata? Jaké rostliny, vůně a řeky tam jsou? Snad se někdy někam dostanu, tedy alespoň v příštím životě, zítra mě totiž čeká moje pomsta. A já bych nechtěla odejít, bez toho aniž bych viděla svůj poslední západ slunce.
Nastal den D, všechno probíhalo normálně. Ezio mi povolil, provést svojí pomstu. Problém byl jen v tom, získat informace, proto nechtěl, abych se k němu dostala jako první. Mě hnala moje touha, nezabila bych ho, aniž bych si to pořádně užila. Vychutnala si jeho steny a prosby o milostivou smrt, bych mu nedopřála. Stejně tak jako to on nedopřál mým rodičům. Leželi na zemi, natahovali ke mně své ruce, abych jim pomohla. Ale já se na to nemohla dívat a chtěla jsem utéct. Chytil mě, a hodil do řeky. Myslela jsem, že bude po mě, ale kupodivu jsem přežila. Nejspíš to tak chtěli rodiče. Dostala jsem se na farmu ke dvěma hodným lidem, kterým jsem po čase začala říkat rodiče. Teď jsme byli na stopě panu Federicimu, zvanému Rudá ruka. Bylo kolem něj dost lidí, ochranka, která mu stejně byla k ničmu. Sledovali jsme ho měsíce, abychom věděli jeho plán a vydařilo se. Kolem desáté hodiny, kdy bylo město plné lidí, se vydával ze svého úkrytu do nového sídla, které získal za dobré služby vlasti. Můžete si jen domyslet, co to bylo za služby. Nejen, že býval vrahem nevinných lidí, byl také majitelem různých nevěstinců a putyk s pochybnou klientelou. Občas tam zavítali i ušlechtilejší typy, ale na tuplák piva to nebylo.
Měli jsme převahu a náš cíl se blížil na určené místo. Brzy to mělo začít, konečně jsem se měla dočkat. Slyšet ho umírat a prosit, škemrat o jeho zasraný život. Když ho zabijeme, na jeho místo přijde další, jenže s tím já už nebudu mít žádné spory. Budu je mít vyřešeny s tímhle prevítem. Pomalu a jistě jsme se dostávali k jeho pracovně. Většinou ji hlídali 4 lidé, jim jsme ublížit nechtěli, ale pokud budou bránit tu zrůdu, nebude jim pomoci. Rychle jsme se je snažili omráčit, povedlo se to. Bylo to až moc snadné. Další čtyři byli uvnitř + jeden bonus. Usmála jsem se pro sebe a podívala se na ostatní: Lucas, Bellissa, Fabiano a Tosca. Ezio tu nebyl, nevadilo to. Nechtěl se do toho míchat a navíc nám věřil, že to zvládneme. Nadechli jsme se a vtrhli dovnitř, pak nastalo krvavé běsnění. Náš hostitel nás nechtěl pohostit a jeho ochranka se nechtěla vzdát. Vešla jsem první, tak jsem se hned snažila dostat k mému protivníkovi. Každý z nás měl svůj cíl.
„To jsi ty? Jak se má matinka?“ zasmál se hnusně.
„Bude se mít dobře, až budeš škemrat o smrt“ teď už jsem se zasmála já. Dlouho jsme spolu ještě bojovali. Lucas se zbavil svého protivníka nejdřív a chtěl mi pomoci. To ale neměl dělat, ve snaze mi pomoct, naběhl do rány a já ho jen tak tak odstrčila. Odměnou mi za to bylo říznutí do ruky, naštěstí jenom na záprstí.
„Chcípneš stejně jako tvoji rodiče!“ vyprskl a začal být ještě agresivnější. Občas jsem o fous unikla jeho výpadu. A pak se mi tam opět připletl Lucas, tentokrát jsem jen viděla jeho zkřivený obličej bolestí. Federici zaváhal a já využila šance, sekla jsem ho do boku a Tosca s Bellissou mi přišli na pomoc. Fabiano se skláněl nad zraněným Lucasem.
„Lucasi, co to bylo? Zlvádla bych ho…“ nedokončila jsem větu a kontrolovala jeho zranění.
„Jo, tomu věřím. Zašla by jsi se mnou na pivo?“ zeptal se a pokusil se o úsměv.
„Dobře, jen to přežij“ popotáhla jsem, do očí se mi draly slzy.
„Sakra, to to musí vypadat, špatně“ pronesl a chtěl se podívat na své břicho, které bylo celé rozříznuté, střeva se chtěla podívat na svět.
„Ne, budeš v pořádku“ snažila jsem se ho ujistit a sebe vlastně taky.
„Neříkej pohádky…vím jak to vypadá. Ale měl bych jedno přání“ sehnula jsem se k němu a na jeho rty mu vtiskla polibek, nevím, jestli v tu chvíli ještě žil, ale po tom co jsem se narovnala, jen tupě zíral do stropu. Opatrně jsem mu zavřela oči a vstala.
„Musí mít slušný pohřeb“ pronesla jsem lehce zkroušeným hlasem: „A Fabi? Zabarikáduj dveře, promluvíme si s pánem tady.“ Otočila jsem se na toho vraha. Smetla jsem všechny věci ze stolu a holky, mi pomohly ho ke stolu přivázat. Nejdříve se k nám jeho lidi snažili dostat, ale čím více bylo hlasitější jeho sténání a nářek, tím více jich ubývalo. Nedivila jsem se jim, ten křik je bude děsit navždy i nám zůstane vryt do paměti. Ale zabil jednoho z nás a my potřebovali informace. Ezio je dostane, s tím nebyl problém. Jen by nesouhlasil s naším počínáním. Vinu klidně vezmu na sebe, i kdyby mě to mělo stát místo tady, mezi lidmi, které mám jako rodinu. Po tom co bylo dílo dokonáno, jsme se sebrali a odešli. Lucasovo tělo jsme vzali s sebou a pohřbili ho, tak jak si zasloužil se všemi poctami.
Byl akorát čas se vrátit na svoje oblíbené místo. Tentokrát se budu dívat na východ slunce a vzpomínat na včerejší večer. Jaké by to mohlo být nebýt toho všeho, co se stalo. Nikdy bych nebyla tím, čím jsem a nepoznala tenhle styl života. Vlastně na něčem bylo něco dobrého a zlého. Podívala jsem se na ruce, na kterých byla zaschlá krev a přilepená hlína.
Můžu být, čím chceš. Můžu být kdokoli nejlepší přítel, kamarádka, milenka i špeh. Nikdy si, ale nepřej, abych se stala tvým nepřítelem. Protože teprve pak poznáš, že v pekle, by jsi se měl nejlíp. Jak říkám, můžu být co chceš, tak si jen vyber.